Explorez tous les épisodes du podcast Věrozvěsti podcast

První krok počíná vstúpením do vlaku. Sedíme proti sobě, tlumoky o nohy opřeny, lehké chvěnie, jež se za pokoj vydává.

Rozmlúváme o otcích i matkách. Snad každá cesta počíná dříve, nežli se vydáme. Snad doma počátek svůj má. I jedeme tak — nikoli toliko krajinú, ale i pamětí vlastní.

Věro — neb věříme, že příběhy tyto smysl mají.

Zvěsti — neb je chceme pověděti dříve, nežli se rozplynú.

I vystupujeme.

Zastavení druhé, milostné, počíná v kavárně Inventář, kdež káva jest výtečná, chléb křupavý a mazanec sladký, nebť čas velikonoční se přibližuje.

Odtud pak vydáváme se vzhůru, nikoli po nohách, ale lanovkou na Větruši, což počátek pouti jest věru podivný a hodný pozdvižení obočí.

S domorodci řeč zapředeme o ne-krásách města Ústí, pak vzhůru stoupáme ku slunci, zatímco pod námi vine se Labe jako stužka stříbrná a mysl naše se již noří v zvraty milostné, jež nejsou vždy přímé ani pokojné.

Po několika málo mílích staneme na vyhlídce Humboldtově, v dřevě krásně vyvedené. Co bylo započato ve vlaku, nezůstane nedopovězeno. Tak druhé zastavenie se nese v duchu lásky, paměti a lehké pošetilosti, jež k cestám i životu náleží.

Zastavení třetí, na hradě Střekově, kdež šibenice nás vítá a do věže nejvyšší žene, bychom spatřili Labe v kráse nesmírné.

Buchty z Inventáře vyjímáme, cpouce se jimi jako praví Honzové, nebť hlad jest největší kazatel pravdy.

Tu náhle domorodec jakýs nás zastaví, žádaje, bychom s ním obraz zachytili. A my svolíme jak poutní kejklíři.

Z toho pak řeč plyne o jaru a romantismu, jež v srdci klíčí jako tráva po zimě, až se mysl naše zatoulá k mistru italskému, Paolo Sorrentinovi v jehož filmech krása i marnost spolu tančí.

A my pak vyrážíme do středoří českého. I zvěstujeme!

Zastavení páté počíná rozpravou o řemesle moderátorském. Nechybí ani naše pády a selhání, neb každý poutník musí z popela jako Fénix vstáti.

Dotkneme se i vhledů michelinských a turistiky podivné, kdež památky válečné činí z utrpení zastavení hodné zamyšlení. Cyril vzpomíná na dědovu pochvalu jídla uvařeného - „Bylo to docela dobré,“ - což jest vrchol chvály české, a na dětské šachy i mariáš, kdež šlo víc o hrdost než o hru.

Do řeči vstupuje duch Karela Hynka Máchy a jeho romantismus až hysterický, zatímco Metoděj spatří kopec podobný „prsu chlupy porostlému“. Podél cest pak vlčáci střeží ploty jak vojsko za dob minulých a my vzpomínáme na psy samoútočící.

A tak docházíme k vilám továrníků v Litoměřicích, kdež bohatství září jako v pražské Ořechovce 902 10 a poutník váhá, zda svět jest více komedií či tragédií.

Zastavení čtvrté počíná v sladké vzpomínce na dětství, kdež babička s dědem vládnou, šlofík poobědový jest svatostí a bílé kafíčko chutná jako ráj pozemský. Leč brzy se sen ten rozplyne a na světlo vystoupí vesnická pravda, jež má k idyle asi tak blízko jako prase k baletu nebo Sekal ke kudle.

Řeč se stočí k tomu, proč jedničkáři dřou pro trojkaře a kterak škola není branou k životu šťastnému, nýbrž spíše tréninkem na překvapení. Tu nás přeruší řezbář, jenž motorovou pilou - nástrojem ďábelsky hlučným - tesá ze stromu zvoničku, jako by to byla práce andělská. Dáváme se nuže do řeči. A stále setrváme u venkova, koní a svobody, ač původně chtěli jsme do Hlinné na Kofolu, osud nás vede jinam - k prasatům. A kupodivu, tam dává vše jasný smysl.

Zastavení sedmé počíná v podniku jména italského Leonardo, kdež zmrzlina z kokosu kvašeného jazyk náš těší a mysl cukrem posiluje. Posilněni pak rozmlouváme o třech i jedné kouli, jež dva chlapi tvoří, jak by to byla věc zcela přirozená.

Pohled náš padne na Fabii žlutou, jež na náměstí litoměřickém - prázdném jak kapsa po výplatě - stojí, a řeč se stočí k povozům prvním i nynějším. Metoděj vzpomíná na svou Škoda 120, jež k levé straně tíhla, ač on sám vždy k pravé kráčel.

Snídaně nás zavede k seriálům, kdež Fargo vládne vraždou upatlanou, a též k mistru Woody Allenovi, jenž život rozebírá s lehkostí i tíhou. Nakonec pak zůstáváme u Lukášovy záliby ve zkratkách, jež tak silná jest, až jména celá v zkratky se mění.

Zastavení šesté a večerní snáší se nad Litoměřicemi, kdež hlavy své skládáme v penzionu jež Dubina se zove, a mysl naše toulá se zpět k létům devadesátým, kdy jinoši jsme byli neklidní, a otcové naši v sakách fialových, s kufříky v rukou, a vzpomínáme i na reklamy podivné, v nichž socialismus dožíval jak kůň zestárlý, jenž pole opustiti nechce.

Nejprve Káva s párou, jež Cyril tvrdošíjně „pod parou“ nazývá. Pak usedáme v bistru Rezavá, kdež stůl na jméno Věrozvěsti již na nás čeká; i poznáváme, že zvěst naše vždy krok napřed kráčí.

Rozprava naše stáčí se k taxikářům maloměstským, bytostem podivuhodným, jež každý kout i každý hřích znají. A konečně Metoděj vypravuje, jak jej otec vlastní ošálil. I plyne večer v náladě nostalgické, kdež smích i hořkost při jednom stole sedí a nikdo k odchodu nespěchá.

Zastavení deváté vede nás z Terezína do Roudnice nad Labem, podél řeky, jež krásou svou spíše šetří než plýtvá. Cestou rozvažujeme rozdíly i podobnosti mezi Cyrilem a Metodějem, jak by šlo o dva druhy téhož zvířete, jen jinak vrčícího. Nakonec dojdeme k příměru papíru slisovaného, jež jen zasvěceným do hry kámen-nůžky-papír bude.

Řeč stočí se k maskulinitě, již hledáme i u Ondřeje Oktagonového, a hrajeme si s příměry: kdo jest úhoř, kdo štika a kdo žralok. Vzpomínáme též na rvačky a šikanu, jichž jsme se nikdy neúčastnili, a přesto o nich hovoříme s moudrostí starců. V Roudnici pak nalézáme Street bufet pod zámkem i kavárnu podivuhodnou, kdež kávu i kola prodávají, jak by svět spojil vše v jedno.

Zastavení osmé počíná v Terezíně, kdež tíha minulosti na poutníka padá jak kámen a řeč naše se tiší. Rozjímáme o dětech a jejich  zálibě v dějinách, jež někdy bolí. Cesta pak nabízí kontrasty zvláštní: od hřiště golfového k řece, kdež rybář s synem svým v klidu sedí, a odtud k místům, kdež vězení gestapácké připomíná krutost, již nelze zapomenouti. I zamýšlíme se, zda  rozprava na takových místech patřičná jest. 

Vzpomínky válečné nás vedou k dílům jako Život je krásný, Králiček JoJo či Doppler, kdež krása i rozklad spolu přebývají. A odtud již není daleko k řeči o zlomech vlastních; o zhroucení a vyhoření, jimiž Cyril i Metoděj prošli.

Heslem se stávají podivná zaklínání „blána“ a „Pollert“, jimž rozumí jen zasvěcení. A tak končíme vážně, neboť někdy i poutník musí umlknouti. A pak zříme kompost, z kterého nová cibul raší.

Zastavení desáté, předposlední, vede nás z Roudnice pod Říp, kdež cíl již na dohled jest, a kroky naše těžknou, neb žízeň i únava se hlásí. Rozmlouváme o lidech, kteří negativitu šíří a vody poutníkům nedopřejí, jak by studny jejich byly prokleté.

Čteme komiks o bratřích Čechu a Lechu (a co na to Rus?), chtíce pravdu o Řípu poznati, a tážeme se, kdež zůstal bratr Slovák, jenž z vyprávění záhadně mizí. Tu docházíme k poznání, že kronikáři bývali jak šiřitelé zvěstí nepravých, a i Dalimilovu kroniku podrobujeme pochybě.

Metoděj pak stále vrací řeč ke Gutelaxu, jako by to byl lék na vše, a cesta nás vede kolem rybníčků líbezných, až konečně skrze poslední stromořadí vzhlédneme k Řípu. A víme, že konec jest blízko, i když tématem naší cesty počátek byl. Kráčíme k Řípu, kde země Česká začala a naše první pouť brzy skončí.

Zastavení jedenácté, poslední počíná tichostí zvláštní, neb po dosažení cíle radost se mísí s prázdnotou, jak praví staré „post coitum“, a poutník náhle neví, co dále činiti. Kroky zpomalují, slova ubývají a mlčení sílí. Epizoda se krátí, zastavení končí.

Na vrcholu Řípu zříme rotundu románskou, jež jak Takešiho hrad z vyprávění cizokrajných se zdá, a čteme, že když nejde Mohamed k hoře, musí Čech k Řípu a tu poznáváme, že některé cesty nelze obejíti. Musí se projít celé.

Z vyhlídky roudnické pohlédneme zpět a vidíme, že jsme šli od obzoru k obzoru, jak by kruh se uzavřel. A když slunce nad Řípem zapadá, zdá se nám, že slyšíme hlas Jan Hus, jenž z dáli zpívá: „Už to jde!“ a my víme, že cesta skončila, ale příběh nikoli.

Kam povedou kroky jejich a kdy zazní první úder poutnické hole?

Budou smět posluchači kráčeti s nimi jako spolupoutníci a sdíleti oheň, déšť i hospody na konci světa?

Mají v prestižním pražském koktejlovém chrámu bluegrassovou kořalku, po níž se zpívá hlasitěji a mlčí pomaleji?

A co vlastně natáčí Metoděj za film, kvůli němuž mizí z cest do světel štábu?

Kdo ponese melancholii Petra Bezruče a kdo zvědavost Karla Čapka?

Lukáš a Martin sedí mezi sklenkami, procházejí tipy od posluchačů Věrozvěstů, nechávají se unášet barovým intermezzem a mezi koktejly plánují další putování.

Kdo by chtěl kráčeti po boku našem, nechť ví, že v poslední den pouti, v SOBOTU, může se k Věrozvěstům PŘIPOJITI.

I vyšli jsme podruhé. Tentokráte od Vyšehradu po stopách tří sester, Libuše, Kazi a Tety.

Prvé zastavení učinili jsme v Čekárně, kde nad oděním Lukášovým pronesen byl soud stručný, leč pamětihodný: „zajímavé“. Losována byla jména poutnická a vzpomněli jsme na cestu první.

Řeč přišla i na zub žraločí, jenž na hrdle Lukášově spočívá. Zda bude tajemství jeho někdy vyjeveno, to ukáže až cesta sama.

První krčma, již jsme na pouti potkali, nesla jméno U Kroka. Na vyšehradském hřbitově pak překvapivě živo bylo a mezi náhrobky stočila se řeč k láskám studentským, létům dospívání i času, který bychom si někdy rádi prošli ještě jednou.

Tak počíná pouť nová. A první díl Věrozvěstů s ní.

Tvrdí jako slivenecký mramor a přece dojemní jako pole ječmene kráčíme ze Slivence Radotínským údolím, kde cesta opět není jen cestou, ale poznáváním světa i sebe samých. Ptáme se po hovoru se sličnou šenkýřkou, jež kdysi v centru dukátů pobírala více než doktor v Itálii, jestli v životě našem umíme spíše kotvíme na břehu bezpečném nebo brázdíme vlny nepoznané?

Kdy přestanou děti voněti dětstvím a vstoupí do země dospívání? Proč mládenci kladívky čelisti své přetvářejí, co jest Looksmaxxing a proč manosféra láká tolik poutníků na prahu dospělosti? Uprostřed prázdnoty nalezneme workoutové hřiště i mladíka v šejpu. A do polí voláme: Magnolie nebo Euforie? A přemítáme, zda z nebe spadnou spíše žáby, či dolarová srdíčka na OnlyFans!

V tomto zastavení navracíme se do let devadesátých, kdy nejen my dva v pubertu vstupovali, ale i země česká sama sebe teprve hledala.

Rozjímáme o pokušeních mládí, o závislostech, o třech otcovských fackách, jež leckteré kázání nahradily, i o dlouhém postávání při krčmovém pultu s Doctor Pepperem, nebť na kořalku jsme ještě věku neměli.

Řeč vedeme o touze někam náležeti, o synech našich, kteří nyní stezkou dospívání sami kráčejí, i o tom, co se od těch časů proměnilo a co zůstalo věčné.

A jako se sluší na vlastivědce, pokládáme i otázku národu přenáramně důležitou: praví se rajda, či snad rajda?

Posaďte se k nám na cestu. O mládí, rodičích, partách i časech, kdy největšími hvězdami nebyli influenceři, nýbrž frajeři z diskoték.

I putovali jsme dále Krasem českým a rozjímali, proč jedni sbírají známky, druzí hodinky a třetí celé zchátralé domy. Neboť člověk projektový neposedí nikdy v světnici své.

Vzpomněli jsme na první velikou pouť, již jsme v devatenáctém létě podstoupili a jež z chlapců učinila poutníky. Tehdy také poprvé vkročil na scénu věrný Šemík, jenž až dosud trpělivě čekal na chvíli svou.

Řeč přišla i na Favorita barvy dětského trusu, vůz slavný mezi učedníky i rytíři silnic. Když pak pes místní vyštěkl na dva poutníky, zaznělo opět tajemné zaklínadlo „Sup!“, jehož význam zůstává skryt i nejmoudřejším kronikářům.

Po oslích můstcích došli jsme až do Černošic, kde Horymír přísahal na nejlepší pizzu široko daleko. Leč hospoda ve čtvrtek zavřena byla. A tak hlad zvítězil nad romantikou putování.

Jakmile přiblížili jsme se hradu Kazínu, počaly se díti věci podivuhodné. .Duchovní povznesení při ostatcích hradu Kazín uzemnila krčma Tornádo, kde i největší mystik raději smažený sýr objedná než osvícení hledá.

Na břehu Berounky potkali jsme novodobou Kazi i jejího Bivoje a rozvažovali, že nejstrašnější divočák dnešních časů nemá kly, nýbrž osm nohou a jmenuje se klíště. Praví se o něm, že za člověkem běží dvě míle a krev jeho saje s větší vytrvalostí než berní úředník.

Přeli jsme se, kdo z nás jest větší hypochondr a kdo toliko hysterik. Po krmi v hostinci Soul_ad dospěli jsme k poznání, že někdy lépe jest vstříknouti si šlehačku do hrdla, nalézti v sobě Janinku z Mimóně a býti šťasten, než ocitnouti se v betonové džungli uprostřed Los Angeles.

Karlštejn není toliko hradem, ale místem, kde turisté, poutníci i všeliká energetická pole navzájem se potkávají. Na tržišti spatřili jsme světce z kukuřice stvořeného, popili kávy hodné holešovického standardu a nalezli šumperskou Pikolu tam, kde bychom ji hledali nejméně.

Nevydali jsme se do věží jako obyčejní návštěvníci, nýbrž do lesních hlubin po stopách Vojty Náprstka. Nalezli jsme vodopád bez vody, školku mloků i ticho, jehož v turistických brožurách nenajdete.

Rozvažovali jsme nad bucket listy lidskými, přemítali, kdo skočiti umí do rozjetého vlaku, a proč obyčejné havajské trenky stojí někdy více než kabelka z pařížské. Pak Šemík pravil: "V nich doputuji až do skonání dnů svých!"

V Mořince potkali jsme muže, jenž podobal se Bradu Pittovi, staré vozy Volkswagen vlastníma rukama křísil a bez jediného slova ukázal nám, kterak sluší se stárnouti.

Rozvažovali jsme, proč Kofola celé království české spojuje, kdežto instantní káva přátelství rozděluje. A připomněli jsme si, že dobrý marketér nejprve nalezne skutečnou lidskou touhu a teprve poté značku vystaví.

Řeč přišla na BMW, které prý jednou bude ořem žen, na peněženku z pytlíku od brambůrek, náramek z lepící pásky i na záda propíchnutá sichrhajckou v domu módním Celine. Když pak hrad Karlík zavolal na blízký Karlštejn, pochopili jsme, že muž nebývá definován podle zaměstnání svého, nýbrž podle koníčků, do nichž ukládá více peněz, než jest zdrávo.

V pekárně Mokropec poznali jsme pravdu velikou: těsto není vždy tím, čím se býti zdá. A stejně tak ani lidé. Rozvažovali jsme, proč po čtyřicátém roce každý sobě několik let ubírá, kam ukryti se, přijde-li apokalypsa, a proč renesanční dvoukřídlý palác na kraji Vonoklas působí bezpečněji než všeliký moderní úkryt.

Pak otevřeli jsme truhlici vzpomínek. První televizní vzrušení, první chloupky, italská ňadra, pravda dávná, že jedna ruka netleská, i spor největší: dovolí nám cenzoři hledět na bradavku, či na useknutou hlavu?

Vzpomněli jsme také smažených sýrů, vranovských kempů, jízd bez přileb, plaveb bez vest a dětství, kdy přežít bývalo sportem národním. A pod památným dubem, jenž vydává se za pamětníka Karla IV., dospěli jsme opět k závěru, že někdy lépe jest šlehačku do úst vstříknouti než nad životem příliš mudrovati.

První večerní hostina přivedla nás do krčmy U Krobiána, kde za pípou stáli doktorandi, čímž potvrzeno bylo, že vzdělání a pivo mohou kráčeti bok po boku.

Otázky víry rozlézaly se mezi námi jako pavouk při mistrovství světa. Co bylo dříve? Vědomí, či hmota? Slepice, či vejce? A lze věřiti tomu, co žádným přístrojem změřiti nelze?

Pak padla otázka největší ze všech. Nosila snad Teta dredy? A byly opravdu zrzavé?

Večerní Berounka plynula tiše kolem nás a z marketérů činila básníky. Jen Blackdog Kantýna připomněla nám, že i proroci musejí občas povečeřeti.

Hned po ránu rozvažovali jsme, zda šakšuka není toliko lečo, jež obléklo kabát snobský. Nicméně U Sýkorky řádně jsme pohodovali. Vlakem s floridskou klimatizací putovali jsme z Berouna do Nižbora a opět poznali, že ve dvou lépe táhne se batoh, cesta i celý život. Přeli jsme se, co učiniti, potká-li poutník medvěda. Utíkati? Křičeti? Či nabídnouti mu poslech Věrozvěstů? A nakonec otevřeli jsme otázku, již lidstvo řeší od nepaměti: proč muž smí choditi nahoře bez, dole však nikoli? A může žena do šenku nahoře bez vstoupiti? A kdo tato nepsaná pravidla vlastně sepsal? My to nebyli.

Praví se, že šlápnouti do vosího hnízda jest toliko rčení. My však rozhodli jsme se pravdivost jeho ověřiti vlastním chodidlem.

Jediná cedule na stromě otevřela příběh větší než leckterá kronika a přivedla nás k rozpravě o tom, proč člověk čas od času zatouží utéci. Z města. Z práce. Ba i sám před sebou. Přemítali jsme, zda nomádství není jen jiným jménem pro odvahu opustiti pohodlí a zda krize středního věku není toliko druhou pubertou, jen s dražšími hračkami.

Nakonec jsme zjistili, že všechny odpovědi již dávno leží v e-mailové schránce. Jen nikdo neměl odvahu ji otevříti.

Na samém konci pouti rozvažovali jsme, jak těžké jest býti nejstarším sourozencem a zda opravdu není všeho nějak málo. Přemítali jsme, proč věštba v Novém Yorku stojí pět dolarů, kolik grošů by za ni žádali Jolanda s Plamínkem a zda větší užitek přinese pedikúra, manikúra či poctivá věštbička.

Poněvadž kněžna Libuše byla zaneprázdněna osudem celé země české, požádali jsme inteligenci umělou, aby prorokovala budoucnost Věro/zvěstů. A tehdy uzavřel se kruh. Neboť pouť naše započala na hřbitově… a na hřbitově také skončila. Jen poutníci byli jiní než na jejím počátku a duše jejich o něco lehčí.

Předposlední etapa započala bouří, jež šlapala nám v patách s vytrvalostí berního výběrčího. Na cestě potkali jsme Petra, jenž putoval s námi nejen českou krajinou, ale též vzpomínkami na Ugandu, Balkán, Olomouc i vše mezi tím. Okysličili jsme krev, jediným hovorem přešli z Ugandy do Družce a shledali, že každý kraj má vlastní barvu. Té pražsko-středočeské prý říká se polomáčená.

A cestou přeli jsme se, zda větším pokladem země české jsou tři sestry Libuše, Kazi a Teta anebo Tři sestry jakožto kapelníci.

Není nic krásnějšího než v čase odpoledním do bříška poslati knedlíky ovocem plněné a při tom ohlédnouti se za cestou naší druhou.

Zvědět zda naplnila očekávání naše, co podařilo se a co naopak nikoliv. A rovněž předestříti dobrodružství třetí, jež blíží se s koncem léta a za úkol sobě dává zdolati celou Velkou Moravu.

Poslechněte Šemíka, jenž definitivně tak brzy ze skály skočí, i Horymíra, který dohonil.

A dejte věděti, co o cestě naší druhé smýšlíte vy, posluchači věrní. Neb pěv náš bez uší vašich byl by toliko voláním do krajiny.

Desetiletý Vojtěch přišel za svým otcem Lukášem a pravil: „Otče, rád bych s tebou putoval na Sněžku. A cestou nechť slovo mluvené zazní jako mezi Věrozvěsty.“

A otec neodmítl. Zaplesal.

Vyšli tedy společně na horu nejvyšší. Ne jako poutníci hledající cíl, ale jako otec a syn hledající jeden druhého. Cestou vzhůru i dolů rozmlouvali o věcech malých i velkých, veselých i vážných. O tom, na co v každodenním běhu často nezbývá čas. A možná si řekli i věci, které by jinak nikdy nezazněly.

Vznikla tak stopa dlouhá bezmála tři hodiny. Rozhovor, který se nezastavil na vrcholu, ale pokračoval i při sestupu.

A nebyla to snad cesta jediná, nýbrž první z mnoha společných pout.

A na samém konci se opět ozve i hlas Cyrilův.

.Vytáhli jsme 42 ryze českých fenoménů Milana Tesaře a zkoumali, co nás činí národem hasičáren, ochotníků, knihoven, akvaristiky, hokeje, pejsků a zdrobnělineček.

Zírali jsme na otce s dětmi lovícího kapra v Nových Mlýnech, Lukáš přidal svědectví velvyslanců exotických, jací vlastně Češi jsou, a společně jsme se nořili do DNA, ba místy až na samotné dno, české nátury.

Pak jsme vystúpali na Děvičky a vám, milí spolupútníci, zanechali další slovo do naší gatsbyovské tajenky o zrání. A též výzvu: pošlete nám své nejčeštější slovíčko, novotvar či zdrobnělinečku. Neb Čecha poznáš po řeči. A po hasičárně.

Jdem na Velkú Moravu! Nervozita z cesty záhy mizí v odéru JZD a krásách dědiny moravské. Ztrácíme slovo nad autobusáky, co neumějí praviti ani bú, a pak vzpomínáme na léta mezi dvaceti a třiceti: Lukáš coby radikál mezi ovcemi na biofarmě, Martin pevně kráčející středem: auto, kariéra, dům, dítě.

Do toho otevřeme i čerstvú ránu jménem Hip Hop Kemp, dnes spíše Hip Hop Prank: festival, jejž Lukáš roku 2002 spoluzakládal.

A pak už přijdou párky, čínské polévky s půlbochníkem, paní Nováková, jistá Andrea a Lukášova krátká dráha gigola z Loun.

U lavičky se dojmeme, pochválíme a nakonec vás povoláme k společnému dílu: složiti větu ze slov, která každé zastavení odtajníme. o tom, kterak člověk mezi dvaceti a třiceti zraje. A trochu se u toho ztrácí.

Po krmi v Café Fara jsme kráčeli přes Tabulovú horu a vedli hovory tak znamenité, až jsme po padesáti minutách u Kozího Hrádku v Mikulově zjistili, že se z nich nenahrálo zhola nic. Mladší Věrozvěst by možná zaplakal. Zralejší zanadává a jde dál

A dobře jsme učinili. Náhoda nám vzápětí přivedla paní domu Martinových snů, jejíž muž kdysi vydražil Lukáše ku snídani. I potvrdila se stará pravda. Lukáš jest gigolem, toliko své služby poskytuje za stravu.

Pak už Mikulov sázel jednu náhodu za druhou, až nás v krčmě se jménem Radosti svedla náhoda s partou automobilových novinářů, kteří s Volkswagenm byli na cestě ku Vídni. Možná jest zrání právě schopnost přestati lpěti na scénáři. Něco se nenahraje, něco jiného se stane. A často jest to lepší.