Explorez tous les épisodes du podcast U Poláčka

Vstoupil do studia s taškou plnou vinylů, na kterých hrají výhradně jednorucí pianisté. Spisovatel Marek Šindelka, autor románu Systémy něhy a favorit na českou knihu roku 2026, si v otevřeném rozhovoru s Tomášem Poláčkem povídá o věcech, o kterých se nemluví snadno. Oba ztratili otce v útlém dětství, a právě tahle absence je tím, co celý rozhovor pohání. Jak z prázdnoty po člověku, kterého nikdy pořádně nepoznal, vyrostla potřeba psát a používat imaginaci? Mimořádně intimní epizoda o minulosti i současnosti, obcházení autorit a o tom, jak se z absence stává nejsilnější vypravěčský motor.

🔥Podpořte Reportéra. Získejte akční předplatné magazínu Reportér pro diváky podcastu : https://tinyurl.com/reporter-magazin

Podcast vám zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu.👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/

📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

Měl to být odlehčený rozhovor o historii české elektronické hudby, fotbalové Bohemce a třicetinách kapely Ohm Square, ale nový díl podcastu U Poláčka nabral nečekaně osobní směr. Hudebník Jan „Čechťák“ Čechtický vůbec poprvé promluvil o nesmírně těžkém tématu – odcházení své maminky s Parkinsonovou nemocí a tvrdém střetu s realitou českých léčeben dlouhodobě nemocných. V emotivním vyprávění bez hořkosti, ale s obrovskou upřímností popisuje bezmoc rodiny tváří v tvář necitlivému systému i osudovou chybu s nevyřešenou svéprávností, o kterou se nyní dělí hlavně proto, aby svým příběhem pomohl všem, kteří se mohou ocitnout v podobně složité životní situaci.

Podcast vám zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. 👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/

📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

Vsadila všechno na jednu kartu a myslela si, že má vyhráno, pak ale přišel nečekaný náraz. Klára Issová se v novém díle podcastu U Poláčka otevřeně svěřuje s tím, co ji v období kolem čtyřicítky skutečně zasáhlo, jak se jí zastavila kariéra v zahraničí, začalo zrazovat zdraví, a hlavně, jak se z toho dostala.

Podcast vám zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. 👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/

📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

Tři kamarádi ze severních Čech, kteří se znají přes třicet let a pořád tvrdí, že patří do béčka — přestože jim to nikdo nevěří. Márdi z Vypsané Fixy, písničkář Xavier Baumaxa a herec Marek Taclík se sešli u Poláčka a výsledek je divoký, upřímný, místy vypípaný a celou dobu prostoupený přátelstvím, které vzniklo v ústeckých hospodách a ve zkušebnách. Uslyšíte, jak Taclík omylem vyhodil Magora Jirouse z kapelního šmajchlkabinetu v Bunkru, proč Márdi řekl vesmíru, že nic jiného než muziku neumí, a co mají tihle tři společného kromě lásky ke sportu, černého humoru a naprosté absence filtrů.

Podcast vám zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu.👉https://reportermagazin.cz/

🔥Získejte akční předplatné magazínu Reportér pro diváky podcastu : https://tinyurl.com/reporter-magazin

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/

📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

Knižní grafik, vousáč, vítěz MasterChef a zapřisáhlý milovník prasat a hub. Martin Pecina alias Velký Font je jeden z nejoriginálnějších hostů, co U Poláčka kdy seděli. Celé léto trávil na bourárně masa, houby považuje za nejchytřejší organismy na planetě a prasata mu slouží jako životní vzor. „Prase se nažere, lehne si a je mu dobře." Řeč ale přijde i na vážnější témata – proč by slušní lidé neměli žít příliš dlouho, co ho celý život chrání před zraňujícím světem a proč je přesvědčený, že světu nepřidá žádné další exempláře sebe sama. Rozhovor, který jen tak nezapomenete.

Podcast vám zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu.👉https://reportermagazin.cz/

🔥Získejte akční předplatné magazínu Reportér pro diváky podcastu : https://tinyurl.com/reporter-magazin

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/

📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

Kdy vás svět naposledy opravdu zaskočil? Ne zprávou, kterou jste mohli čekat. Ne trendem, o kterém všichni mluví. Ale něčím, co jste vůbec neviděli přicházet… Právě o nenápadných trendech, které ale můžou vést k velkému zlomu, pojednává nový podcast Nevyhnutelní.

Nový podcast připravují Tomáš Drahoňovský, který pracoval mimo jiné jako reportér a moderátor České televize, a zkušený novinář a fotograf Martin Weiser, jenž dlouho působil v ČTK. Pátrat po směru, kterým se svět vydá, než si toho většina ostatních lidí všimne, budou společně se špičkovými experty na politiku, ekonomiku, společnost a vědu.

První epizodu si můžete poslechnout už nyní. Nové díly budou vycházet vždy v úterý, každých 14 dní.

Více informací najdete v článku na webu magazínu Reportér.

Od prvních klientů v osmnácti letech až po vedení mezinárodní sítě dívek ve Finsku a měsíční příjmy ve stovkách tisíc. Alice Kršíková v novém dílu podcastu U Poláčka popisuje temnou realitu současného sexbyznysu, proč měla pořád u sebe několik telefonů a jak se z života, který zvenku vypadal jako rychlá cesta k penězům, postupně stala past. Když ji nakonec zatkli, nepřišel šok, ale úleva. A její vyprávění o finském vězení překvapí možná ještě víc.

Podcast vám zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram / reporter_magazin

📱 Facebook / reportermagazin

Býval hvězdou české poezie, za kterou získal mimo jiné hned dvě ceny Magnesia Litera, dnes básník Bogdan Trojak obhospodařuje vinice v severních Čechách, a to přesně na místech, kudy běžel svůj poslední osudový sprint Karel Hynek Mácha. V podcastu U Poláčka vypráví o tom, proč opustil úspěšné vinné bary kvůli práci v terénu, jak směnil karton vína s Milanem Kunderou a proč mu nedává smysl moderní trend longevity spojený s přísným odříkáním. Poslechněte si intimní i zemitou zpověď muže, který pevně věří, že dnešní neurotická doba si zkrátka dobré víno žádá.

Podcast vám zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram / reporter_magazin

📱 Facebook / reportermagazin

Karel Sedláček alias Zlej Kája je v šipkách tak dobrý, že se proházel mezi světovou elitu. V novém díle podcastu U Poláčka je ale ještě lepší v historkách, které vypráví s nadhledem, humorem a úplně odzbrojující upřímností. Dojde na sparťanskou šatnu, fanouškovství Ladislava Krejčího i na Luka Littlera, kterého by prý jednou přece jen porazit mohl, jen možná ne úplně u terče.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram / reporter_magazin

📱 Facebook / reportermagazin

Bratři Homolovi z kapely Wohnout na společné rozhovory moc nechodí – ale U Poláčka udělali výjimku. Bez cenzury zavzpomínali na svá divoká devadesátá léta. Těšte se na historky z dob, kdy kalili beze spánku, patřili k nejlepším skejťákům v zemi, provozovali první extravagantní kadeřnictví v Praze a rozdávali bizarní rozhovory spícím redaktorům. Zjistěte, jak se z tehdejších pestrobarevných bohémů stali zklidnění padesátníci, z nichž jeden už čtvrt století nehulí trávu a druhý se dnes před vlastní dcerou stydí za své staré vulgární texty.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram / reporter_magazin

📱 Facebook / reportermagazin

Celý život pracuje s křehkým materiálem, sklem, a v dalším dílu podcastu U Poláčka se ukáže, že i jeho vlastní osobnost je křehká a emotivní. Jednašedesátiletý designér, sochař a otec pěti dcer Rony Plesl v rozhovoru otevřeně hovoří o tom, proč se nejlépe cítí mezi ženami, jak náročné je pro něj diskutovat se svými vysokoškolskými studenty o Izraeli nebo proč považoval účast na světové výstavě Expo za jedno z nejhorších rozhodnutí života. Proč si dnes vedle umění potřebuje občas prostě jen posekat trávu u Slapské přehrady a jaká zásadní pravidla si nastavil pro svou další tvorbu?

Podcast zdarma přináší magazín Reportér.

Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram / reporter_magazin

📱 Facebook / reportermagazin

Matka a dcera, obě modelky, a přitom každá trochu jiná. V dalším dílu podcastu U Poláčka se setkávají výtvarnice Zuzana Osako, která před třiceti lety předváděla v Itálii i Japonsku a dnes mimo jiné navrhuje olympijské kolekce, a její dcera Sophia, letošní česká královna krásy chystající se na finále Miss Universe v Portoriku. Jedna introvertní, druhá divoká. Jedna zakotvená v umění, druhá s tajným snem stát se zpěvačkou. Obě ale sdílejí něco, co se v podcastu ukáže překvapivě brzy – modeling pro ně nikdy nebyl to nejdůležitější.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér. Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/

📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

"Za to, co dělám u nás ve škole, bych asi mohl skončit v base,“ přiznává v dalším dílu podcastu U Poláčka anarchokapitalista Urza. Věří v osvobozenou společnost, která se obejde bez státu a jeho regulací, bojuje za ni na plný úvazek, ale zároveň chápe, že se takového ideálu nedožije. Mluví o tom, proč je poslušnost největším zlem českého školství, jak by řešil migraci, ekologii nebo covid, a taky o paraglidingové nehodě, po které mu hrozila amputace i vozík – a přesto se cítil svobodný. Možná právě tohle ho nakonec zachránilo.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér. Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.

👉https://reportermagazin.cz/Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/

📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

V novém díle podcastu U Poláčka se představuje legendární český výtvarník František Skála. Člověk, který nikdy neměl auto, vlastní jednoduchý mobil typu Aligátor a o internetu neřekne ani slovo chvály. Naopak, s jemu vlastní přímostí a humorem se vymezuje vůči moderním technologiím, které podle něj lidem život nekomplikují, ale znepříjemňují. V podcastu ale nezůstane jen u kritiky doby, František Skála mluví také o smrti, o rakvi, kterou má dávno připravenou, o pohřebních písních, které si jako král české dechovky sám složil, i o hledání vysněného místa posledního odpočinku na Olšanech.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér. Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

„Dnes by ze mě táta měl asi radost,“ řekne na samém konci dalšího dílu podcastu U Poláčka. „Na pár let jsem si odskočila ke kosmetice, ale zase mě to vrací k vědě. Naše firma vyvíjí nejen zdravou přírodní kosmetiku, ale i léky ze speciálních rostlin, které extrémně pomáhají lidem s problematickou pletí – ať už je trápí ekzémy, akné nebo růžovka.“

Celý rozhovor s Barbarou Paldus je podivuhodný. Tato vědkyně a úspěšná podnikatelka za prvé hovoří skvělou češtinou, i když v Česku nikdy nežila. Roku 1971 se narodila vzdělaným emigrantům v kanadském Torontu. Maminka je zubní lékařka a otec Josef Paldus, odborník na kvantovou chemii, byl dokonce nominován na Nobelovu cenu.

Podcast zdarma přináší magazín Reportér. Podpořte kvalitní žurnalistiku a pořiďte si předplatné, které vám otevře přístup k celému obsahu magazínu. Už od 69 Kč za měsíc.👉https://reportermagazin.cz/

Sledujte magazín Reportér na sítích

📱 Instagram https://www.instagram.com/reporter_magazin/

📱 Facebook https://www.facebook.com/reportermagazin

Jak tě zlidští knírač, co se stalo s legendární pečínkou Václava Havla a proč se z nejnovějšího rozhovoru stala spontánní jízda? Do nového dílu podcastu U Poláčka zavítala spisovatelka a chartistka Daňa Horáková, která po bestselleru O Pavlovi přichází s novou knížkou O slavných psech a jejich lidech (a naopak). Připravte se na neuvěřitelně otevřené, vtipné i dojemné povídání o spáse v podobě čtyřnohých parťáků i o absurdních zážitcích z disentu. Poslechněte si rozhovor, o kterém sama autorka prohlásila, že byl jedním z nejlepších – i když, jak se smíchem dodává, ne díky moderátorovi!

https://reportermagazin.cz/

“Jo,” směje se, “o život mi už párkrát šlo.” Usmívá se i při větě: “Jako writer jsem šel z podmínky do podmínky.” A smích ho nepřejde, ani když vypráví o šíleném zážitku z poslední doby: “V Kanadě mi našli kufr trávy, hulil bych to půlku života. Původní obvinění bylo z pašeráctví a pokusu o vývoz ze země, nakonec jsem si odseděl rok.”

https://reportermagazin.cz/

Koncem šedesátých let se zařekla, že nikdy nedá (sebemenší šanci) komunistovi. „Někteří zájem měli, ale nepřicházelo v úvahu,“ vypráví v podcastu U Poláčka dokumentaristka Helena Třeštíková.Vzpomíná na sebeupálení Jana Palacha i na demonstrace proti okupačním vojskům. Všechno zažívala v přímém přenosu, protože bydlela na pražském Václavském náměstí. „Jako dítě jsem v polovině šedesátých let mohla chodit na všechna představení v Semaforu,“ vybavuje si. „Jednou jsme tam s kamarádkami cíleně vyrazily za idolem Waldemarem Matuškou, ale najednou se na jevišti objevil úplně jiný zpěvák, jmenoval se Karel, a najednou už jsem nemilovala Matušku, nýbrž Gotta.“

Jeho neuvěřitelný dům ve východočeské vesnici Bukovka teď navštěvují televizní štáby jeden za druhým. Miloslav Urbanec, známější pod přezdívkou Čurby, je v jistých kruzích vyhlášenou postavou už třicet let, teď si ho ale překvapeně všímá celý národ.

https://reportermagazin.cz/

Host Reportéra po 5 letech končí, ale to nejlepší teprve přichází. Z redakční zasedačky se váš oblíbený podcast přesouvá do profi studia a mění se i jeho podoba. Nově jej můžete sledovat také jako video, můžete se těšit na novou dramaturgii a vždy zazní i otázka navíc.

Na co se můžete těšit? Dlouhé a do hloubky jdoucí rozhovory, které vznikají s láskou a naplno, pokračují. Měnit se budou jen hosté – někdy to bude slavná osobnost, jindy někdo úplně neznámý, ale o to více fascinující. A v jednom z prvních dílů dorazí i můj pes, aby ve studiu udělal trochu bordel!

Odebírali jste Host Reportéra na Spotify, či v jiných podcastových platformách? Nic se nemění, zůstáváme na stejném kanále jako dřív, jen s novým názvem.

Chcete rozhovory také vidět? Odebírejte podcast U Poláčka na Youtube Magazínu Reportér.

Nový díl vychází každý čtvrtek v 16:00. Nepropásněte první díl!

Marta Říhová dvacet let prosazuje české muzikanty – nejdřív v Universal, dnes v labelu BrainZone. Ewa Farná, O5 a Radeček a spousta dalších. V posledním díle Hosta Reportéra vypráví, jak se utváří hvězda, proč rádia ztrácejí vliv a proč je z hledání hitu čím dál větší alchymie.

Spisovatel a filosof Tomáš Kulka přijel do Jeruzaléma v roce 1972 jako sekulární levicový Žid a zůstal přes dvacet let. Zažil mnichovský masakr, jomkipurskou válku i atentát na Jicchaka Rabina. Jako zpravodaj Svobodné Evropy referoval o každé z těch krizí zblízka, a přesto, nebo možná právě proto, popisuje izraelský způsob života jako schopnost brát dramata s humorem. O svých letech mezi Prahou a Jeruzalémem právě vydal knihu, která je zároveň osobní pamětí i čtivou historií Izraele od sedmdesátých do devadesátých let.

Tony Růžek zmizel z Čech hned po maturitě. Přes Kanadu se dostal do Austrálie, strávil v ní přes dvacet let a vypracoval se z umývače nádobí na majitele vlastního fotografického studia. Po čtyřicítce ale zatoužil po změně a velkém dobrodružství, takže si s partnerkou pořídil obytné auto a naplánoval cestu přes Asii do Evropy. Když plány nabořil covid a pak ruská invaze na Ukrajinu, zvolil nečekanou zkratku a poslal obytňák rovnou do jižní Afriky. Hned ho tam okradli, porouchala se mu převodovka a na severu Tanzanie nakonec zůstal natrvalo: má tam ženu a malého syna, který volně pobíhá po okolí a zná se s celou vesnicí. Teď dělá všechno pro to, aby rodinu dostal do Evropy nebo zpátky do Austrálie.

Herečka, violistka, teď i zpěvačka a skladatelka. Julie Goetzová vydala první sólové album Non Te Audio jako dárek k čtyřicetinám – a vzniklo z jednoho z nejtemnějších období jejího života. O tom, jak ji od propasti zachránil looper, co ji spojuje s Filipem Topolem a proč doufá, že z jejích těžkostí je na desce cítit hlavně naděje.

Rozhovor se zpěvačkou Monikou Načevou o nové desce, o turné (nebo dvou), ale i o mládí, kdy se jí v roli uklízečky zcela nedařilo.

Viola je nástroj, o kterém se vypráví vtipy a který se jen zřídka dostane do popředí. Jitka Hosprová ho přesto dotáhla na světová pódia — a v podcastu Host Reportéra vypráví, jak k tomu vůbec došlo. Mluví o přechodu z houslí, o životě v severní Itálii, o synovi, kterého porodila v šestačtyřiceti, a o festivalu Procházky uměním, který sama před třinácti lety založila a který letos startuje 26. května na Trojském zámku.

Šedesátník, spolumajitel stavební firmy a jeden ze čtyř lidí, kteří letos dokončili sólový ultramaraton Vltava Run. Vojtěch Ježek proběhl 375 kilometrů z šumavského Zadova do Prahy o tři hodiny rychleji než Tomáš Poláček — a cestou ho i se svým doprovodným vozem zachránil před předčasným koncem. V podcastu mu bez příkras vysvětluje, jak moc na tom byl Poláček špatně a proč by se příště na podobnou shodu náhod nikdo neměl spoléhat.

Zakladatel Central Group jezdil na Rallye Dakar, dotáhl se psím spřežením k Severnímu pólu a nejraději sedí na kameni někde v Himálaji a pozoruje ledovce. Dušan Kunovský, čtyřiapadesátiletý developer, který v posledních třech dekádách přetvořil části Prahy, mluví v podcastu Host Reportéra nezvykle otevřeně o začátcích, kdy kupoval první parcely, o divoké mladosti, která mu dnes ustupuje pětileté dceři, i o českém stavebnictví, kde se na povolení čeká klidně deset let. A vysvětluje, proč se o opravdu vysokou budovu v Praze už nikdy nepokusí.

Televizní producentka a zakladatelka festivalu Serial Killer Kamila Zlatušková letos překvapila Brno kandidaturou na primátorku za ODS – stranu, ke které má ideově dost daleko. V rozhovoru s Tomášem Poláčkem, který ji dobře zná, vysvětluje, jak se ze stavu hluboké skepse z politického vývoje doma i ve světě dostala k rozhodnutí vstoupit do neznámého světa. Říká, že je jí pětačtyřicet a možná je na vrcholu sil – a tohle je potřetí v životě, kdy pocítila, že by mohla něco změnit. Mluví ale i o věcech mnohem osobnějších: o svém svérázném muži, o dětech, o saunování. A o tom, proč ji Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem víc uklidňuje, než děsí.

Mediální analytik Milan Kruml sledoval televizi fascinovaně odmala – nejprve německé ARD a ZDF na západočeské samotě, pak vše ostatní. Dnes pracuje v České televizi a v podcastu Host Reportéra mluví o tom, co veřejnoprávní média umí, co komerční stanice a Netflix ze své podstaty neumí, proč se v době, kdy se o ČT nejvíc mluví, nejméně diskutuje o tom, jaká by vlastně měla být, a jak dopadl pokus prodat StarDance Nově.

Tomáš Poláček se před půl rokem přihlásil na Vltava Run – 370 kilometrů sólo, start za dva týdny. Teprve teď ho začíná brát vážně, a tak pozval trenérku a ultramaratonkyni Veroniku Preti, aby mu řekla, co ho ještě může zachránit. Dostane konkrétní jídelníček, plán hydratace a jedno doporučení, které se mu vůbec nelíbí.

Zpívající herečka, nebo hrající zpěvačka — Tereza Richtrová tahle škatulka nikdy úplně nezajímala. Roky pendlovala mezi moravskými divadly a šuplíkem plným nápadů na písně, moderovala Dobré ráno, točila v zahraničních seriálech a mezitím vychovala dceru, která nakonec strávila rok a půl po boku Nicole Kidmanové. Teď vychází její první album Místa / Krajiny a Tereza přišla do redakce Reportéra těsně po návratu z Japonska — s čerstvým albem a zásobou historek, na které ani čas v podcastu nestačí.

Do kin právě vstupuje film Říkají mi Lars podle knih Daniela Grise. Za tímto pseudonymem se ale skrývá spisovatel, kterého v reálu skoro nikdo nezná – a on si to tak sám přeje. Bývalý policista, který začal psát teprve ve čtyřiceti a od té doby vydal přes třicet pět knih pod třemi různými jmény, mluví o životě v dobrovolné anonymitě, o farmě v severní Itálii i o tom, jak dlouho ještě bude psát, dokud ho nepředběhne umělá inteligence.

Šestadvacetiletá kazašská zpěvačka Viktoriya vyrostla v Karagandě, vyhrávala pěvecké soutěže, projela půl Evropy a nakonec zakotvila na pražské Letné – nejdřív na konzervatoři, teď za baristickým pultem. V podcastu mluví o rozpadu rodiny, o tom, proč si za domov zvolila Česko, a taky o sexualitě: s překvapivou samozřejmostí a bez omluv. Právě vyšlo její debutové album Zpověď – a tento rozhovor ho vystihuje přesně.

Je nejmladší ze šikovných sester Geislerových, a tak má nejméně společných zážitků se svým otcem. Japanolog Petr Geisler zemřel — i vzhledem k poněkud bohémskému stylu života — v předvečer svých šedesátých narozenin roku 2009 a v dceři Ester začal brzy klíčit pocit, že ve své skromnosti neukázal světu všechno, co uměl.

Rozhovor s režisérem a scénáristou Danem Svátkem. Vypráví o svém novém dokumentárním filmu „Neboj, dýchej, čaruj“, který zachycuje život zesnulého zpěváka Davida Stypky. V kinech bude uveden v dubnu 2026.

Uprostřed noci jsem vzbudil ségru s tím, že nejsem holka. Sotva otevřela oči: No a? Nech mě spát!

Česko má novou filmovou hvězdu, ale je to s ní poněkud komplikované. Hlavní roli dospívající dívky ve filmu Neobvyklé bytosti ztvárnil Dexter Franc. Ano – ztvárnil. Dexter se totiž identifikuje spíše jako muž a mluví o sobě zásadně v mužském rodě.

Komplikované to je i pro moderátora podcastu, který se sice snaží hovořit s jednadvacetiletým Dexterem jako s mužem, jenomže před sebou vidí u mikrofonu sedět krásnou dívku. Během dlouhého a velmi otevřeného rozhovoru se mnohokrát přeřekne a v otázkách použije ženský rod, ale Dexter Franc to bere s humorem: „Cítil jsem snahu, to se cení.“

Známý je sice už dva roky, od chvíle, kdy vyhrál soutěž Elite Model Look a stal se úspěšnou modelkou, ale zatím nikdy veřejně nepopsal svůj příběh ani zdaleka tak do hloubky jako v podcastu Host Reportéra. „Je poměrně vtipné, že se teď věnuju modelingu,“ říká například, „když pro mě fyzično nikdy nebylo podstatné a sám se sebou jsem si ho nijak nespojoval.“

Popisuje, jak se odmala cítil jiný než ostatní děti, ale uměl se společensky přizpůsobit: „Když všichni chtěli, ať jsem holka, hrál jsem roli holky.“

Krize přišla za covidových lockdownů, to mu bylo patnáct. „Spoustu času jsme tehdy trávili v nejužším rodinném kruhu na chalupě a já se v té izolaci psychicky propadal níž a níž. Zároveň jsem ale měl čas přemýšlet o své skutečné identitě, zjišťovat dostupné informace, a čím dál víc mi docházelo, že se jako holka vlastně necítím.“

Rodičům se to ještě několik let bál oznámit, ale sestře, dvojčeti, bylo od začátku všechno jasné. „Jednou v noci jsem to nevydržel a vzbudil ji: Ségra, já nejsem holka! Sotva otevřela oči, řekla jen: No a co? Nech mě spát!“

V osmnácti svou situaci vysvětlil rodičům básní, kterou v podcastu zpaměti odrecituje. Máma i táta zůstali v naprostém klidu. V téže době se začal Dexter naplno věnovat nejen modelingu, ale také herectví – nejprve ve filmu Amerikánka. Vzápětí mu dal režisér Olmo Omerzu hlavní roli ve filmu Nevděčné bytosti, který měl světovou premiéru na loňském festivalu v San Sebastiánu a tento týden konečně vstoupil i do českých kin.

Má štěstí, že si dobře pamatuje sny. Občas jí v nich zdarma přistane verš, kousek písničky. „Jednou jsem se třeba probudila s tímhle zvláštním vzkazem: Možná, že víš, snad jen tušíš, že ve svém sadě jsi vlastním stromem… Přemýšlela jsem o tom a připadal mi čím dál důležitější,“ říká v dalším díle podcastu Host Reportéra hudebnice, zdravotní klaunka a koňařka Lucie Dlabolová.

„Například můj životní příběh nezačal úplně šťastně, ale dnes, když je mi padesát a najednou jsem vydala první desku, je naopak velmi pozitivní,“ vysvětluje. „Ten verš ze sna, který jsem dala do písničky, vystihuje mé silné dlouhodobé téma. Úplně vidím ten obraz, že jsme sami sobě sadem nebo zahradou, o kterou se buď staráme, nebo ji necháme zplanět – každopádně to máme ve vlastních rukou.“

Lidí se Lucie často ptají na jejího mimořádného otce, skvělého skladatele a klavíristu Jiřího Bulise. Tento bohém patřil až do své předčasné smrti („Vyboural se v den, kdy mi začínal svaťák“) k zásadním postavám HaDivadla nebo Divadla Na provázku a zároveň psal vynikající hudbu do filmů Věry Chytilové nebo Juraje Jakubiska.

Přibývá nám firemních týmů. Dlouhý štafetový závod je výborný teambuilding, říká šéfka Vltava Runu

Nejslavnější z českých běžeckých štafetových závodů má čtrnáctiletou historii a za tu dobu se kuriózních historek nastřádalo hodně. „Nikdy nezapomenu třeba na běžce, který se ztratil,“ říká v dalším díle podcastu Květa Látalová, šéfka Vltava Runu. „Tehdy jsme dokonce museli aktivovat záchranné složky, ale on nakonec dorazil na svoji předávku v taxíku s tím, že bez peněz a mobilu zabloudil do Rakouska. Až tehdy mohl řidiči konečně zaplatit.“

Samotná Květa si „svůj“ závod nikdy nezaběhla. „A ani nezaběhnu, protože přece jen musím dohlížet na to, aby se dobře běželo těm skoro čtyřem tisícům přihlášených.“

V rozhovoru vypráví, že pokud si má Vltava Run zachovat své kouzlo, nedává smysl kapacitu navzdory obrovskému zájmu dále rozšiřovat – takže i v příštích letech bude vždy startovat jen něco málo přes tři stovky (obvykle dvanáctičlenných) týmů. „Všimla jsem si, že hodně přibývá těch firemních. A dává to podle mě logiku, protože štafetový závod, ve kterém během jednoho víkendu čeká na každého člena zhruba třikrát deset kilometrů v úžasné krajině, je vlastně výborný teambuilding.“

V podcastu mluví i o speciálních kategoriích, včetně té, jíž se letos zúčastní moderátor Poláček: „Sólově vás celých 370 kilometrů ze šumavského Zadova do pražského Braníka poběží tentokrát devět.“

A na závěr Květa Látalová překvapí informací o tom, že se už brzy pokusí přenést vltavskou atmosféru do Španělska: „První červnový víkend pořádáme štafetový závod Camino de Dragones z Pyrenejí do Barcelony. Primárně samozřejmě pro místní běžce, ale i tam se nám už přihlásilo několik českých týmů.“

Při schůzkách s Magdalenou Koženou předstírám konverzaci, ale vlastně jen poslouchám její hlas a smích

Dirigent Simon Rattle je hvězdou světové klasické hudby. Od roku 1994 může z vůle královny Alžběty II. používat titul „sir" a od roku 2008 může z vůle české mezzosopranistky Magdaleny Kožené používat titul „manžel". Tento vážený muž nedávno pronesl zajímavou myšlenku, která se přímo týká Ondřeje Adámka, dalšího hosta našeho podcastu.

„Česko asi ještě není na Ondřejovu hudbu úplně připravené," konstatoval, a Ondřej se v podcastu směje: „Úplně nevím, jestli mi tím Simon pomohl. Situace se naštěstí rok od roku lepší."

Ondřej Adámek je (spolu s Miroslavem Srnkou) světově nejhranějším žijícím skladatelem vážné hudby původem z Česka. Objednávky dostává mimo jiné od Berlínské filharmonie nebo Londýnského symfonického orchestru.

Český chlapec v tropické džungli: Šelem se nebojím, do školy chodím rád, v Malajsii mi nic nechybí

Zajímavé náhody se vrší. Aniž bychom to dříve plánovali, dorazili jsme s dcerou na malajský ostrov Penang, což je zčásti divoká džungle, ale zároveň i město plné mrakodrapů. V jednom z nich nás s dcerou ubytovala původem česká rodina Šifrových – byt mají ve dvacátém čtvrtém patře. Nechtěli jsme příliš rušit, vyspali bychom se klidně i na zemi, ale blonďatý chlapec Saša nám uvolnil svůj pokoj.

Když jsme zjistili, že Saša v době naší návštěvy slaví desáté narozeniny, bylo zřejmé, kdo se stane dalším hostem podcastu. Desetiletý kluk?! Ano, přesně tak. Pokud si rozhovor pustíte, pochopíte. Ten kluk je totiž (stejně jako jeho šestiletá sestra Zara) výjimečný.

Obě děti mají naprosto jinou výchovu než jejich čeští vrstevníci. Pro někoho možná drsnou až náročnou, jenže Saša i Zara zatím působí jako všestranné, zdravé a dobře vychované děti.

V podcastu je mnohé vysvětleno. Saša žije v oblasti, kde mají demografickou převahu pracovití a podnikaví Číňané. Rodiče toho využili a dali ho nejprve do školky a poté do školy, kde se k dětem přistupuje jinak než u nás. Vzdělávají se už od momentu, kdy je jim jeden rok. Hrou se učí například matematiku nebo cizí jazyky, ale taky etiku nebo uměleckou tvořivost.

Je překvapivé, že nám stopování v džungli jde tak dobře. Sama bych ti, drahý otče, asi nezastavila...

Hlavní je nenechat se znervóznit, říkali jsme si těch pár prvních dní, než jsme začali být lehce nervózní. Naše devítidenní dovolená s dcerou se z geopolitických důvodů prodloužila na neurčito.

Není se na koho zlobit, není komu co vyčítat, ale zůstali jsme zaseklí v Thajsku a blízkém okolí. Agentura, přes kterou máme koupené letenky, se přitom snaží: už třikrát nám sehnala zdarma náhradní odlet, ale ten byl dvakrát pár dní předem zrušen. Teď nám v aplikaci zeleně svítí páteční přesun přes Emiráty do Athén, ale jak se následně dostat do Prahy vůbec neřešíme, protože ono se to nejspíš zase změní.

Rozhodně si nepřipadáme uvěznění. Odletět můžeme, tak jako spousta Čechů, jen jsme na to příliš spořiví. Jednoduše stačí koupit nové jednosměrné letenky do Evropy a vyhnout se oblasti Blízkého východu. Populární jsou teď trasy třeba přes Soul nebo přes Astanu, ale jedna taková letenka vyjde zhruba na třicet pět tisíc, a proto raději čekáme.

Zapeklité požehnáníV dobách covidu jsem byl šokovaný, že lockdowny a život v dočasné izolaci některým lidem z mého okolí vlastně vyhovují. Teď zažívám něco podobného – objektivně jsme v trudné a nejisté situaci, těžko říci, jak z ní ven, ale vnitřně to zatím vnímám jako požehnání.

V předvečer jejích šestnáctých narozenin jsme s dcerou přeletěli levnou vnitrostátní linkou ze severothajského buddhistického kláštera mezi opice a varany na pláž v oblasti Krabi, a to už jsem měl v hlavě plán: „Když teď máme minimálně týden času navíc," nabídl jsem Apolence, „ukážu ti, jak se tady stopuje."

K mé radosti souhlasila a o následném putování je dnešní podcast.

Sám mám tuto cestu projetou, a tak jsem věděl, že se není čeho bát. Thajsko je ideální zemí pro stopařské začátečníky. Bývá sice vedro, ale na auto se málokdy čeká déle než deset minut, a pak se to střídá stylem, který musí teenagery bavit. Auta jedou velmi klidně džunglí a my se často vezeme na korbě.

Do MalajsieNejprve jsem takhle Apolenku vzal na ostrůvek u města Satun, což je těsně nad malajskou hranicí. Oproti turistickému Krabi je to zásadní změna, protože sem se už cizincům nechce. Ostrov měří na délku pět kilometrů, jsou tu dvě malé rybářské vesnice s mešitou, odkud se v podvečer vždy line modlitba, uprostřed roste palmový, mangovníkový a kaučukovníkový les.

Apolenčiny vrstevnice chodí v dlouhých muslimských šátcích, ale zároveň jsou velmi komunikativní, vysmáté a chtějí se kamarádit: klidně dceru vezmou na skútr a hodí ji do našeho kempu, kde mimochodem platíme za noc v pohodlném stanu s matrací, větrákem a zásuvkami 300 korun.

Apolenka oceňuje, že tu žijí stovky dobře živených koček, a vadí jí snad jenom jediná věc – je přísná vegetariánka a to nikdo z ostrovanů nechápe, protože veškerá místní kuchyně je založená na rybách a mořských plodech, hlavně krabech.

Ostrov je tak malý, že dva dny docela stačí, a protože máme pořád zjevně dost času, zamíříme úzkou silnicí ještě více na jih do Malajsie. „Má dvacátá osmá navštívená země," překvapí mě dcera – když jsem byl přesně v jejím věku, poprvé jsem spatřil moře…

Víza nejsou potřeba, celníci na obou stranách hranice se na těch pár cizinců denně usmívají a skvěle se stopuje tam i tam.

„Jsem až překvapená," říká Apolenka v podcastu, „jak nám to jde snadno. Asi to bude mnou – upřímně řečeno, kdybych viděla jen tebe, radši bych nezastavila…"

V Malajsii dojedeme na ostrov Penang, kde škrábou azurové nebe desítky mrakodrapů. Je to taková menší Dubaj hned vedle pláží a tropické džungle.

Žijí tu hlavně Číňané, ale zároveň navštěvujeme chrámy snad všech světových náboženství. Zdejší světoznámý přístav George Town učinil z Penangu před více než dvěma stovkami let tolerantní a multikulturní místo, kam se poslední dobou začínají stěhovat za kvalitním a přitom levným životním stylem také Češi. O tom ale až v příštím, pátečním podcastu. Teď jdeme s Apolenkou hledat nějaké pořádné malajské želvy.

S Buddhou na severothajském čaji: A že se nemáte jak vrátit domů? To zbytečně neřešte!

Nevím, jestli to je štěstí nebo smůla (spíše štěstí, řekl bych), ale jakmile někam jedu, začnou se dít divné věci. Přítel a objektivně inspirativní muž Jiří Šimsa, průkopník kvalitního čajovnictví v Česku, mě už několik let lákal do severního Thajska, takže jsme tady.

“To by tě totiž mohlo zajímat,” říkal vždy Jirka, a měl pravdu: “Vždy na několik měsíců v roce jezdím do lesního kláštera Pa Pae na severu země kousek od Barmy, kde se za prvé věnuju buddhistické meditaci, ale zároveň jsem si brzy všiml, že všude kolem rostou v džungli čajovníky. A tak jsem místní vesničany začal postupně učit, jak lístky zpracovat na kvalitní úrovni, a tím si zajistit možnost nového příjmu.”

Nejde o to, že by opravdu kvalitní čaj ocenili samotní Thajci, ti to nemají ve své kultuře a čajové lístky spíše jedí zkvašené ve formě salátu. Jde o to, že od nich čaj odebírá například právě Jirka: a tím pádem je k ochutnání ve všech pobočkách Dobré čajovny, kterých za svůj život pomohl vybudovat desítky.

Příběh protikomunistických odbojářů: „Ať žije Masaryk, ať žije Mapaž!“ Výkon popravy skončen v 7.30

Dlouhá léta se zabývá osudy popravených politických vězňů v Československu. Když jsme se historika Petra Malloty zeptali, nemá-li pro podcast Host Reportéra k výročí komunistického převratu v únoru 1948 nějaký případ, který si podle něj zasluhuje větší pozornost, než má, okamžitě věděl.

„Povídejme si o čtveřici popravených z odbojové organizace Mapaž,“ navrhl, „protože tam je všechno. Zastřelení či postřelení estébáci. Zároveň také zastřelení odbojáři, letákové akce, agenti-chodci přecházející přes hranice nebo útoky na komunistické exponenty pomocí bomb. Představte si, že jedna vybuchla i na pražském Petrském náměstí, takže pár metrů od vaší redakce!“

Celý podcast je tedy o ilegální organizaci Mapaž (pojmenované podle Masaryka, Palackého a Žižky), která se na konci čtyřicátých let rozhodla bojovat proti novému režimu všemi prostředky.

Zásadní postavou příběhu je Josef Hořejší, úspěšný prvorepublikový továrník s firmou na výrobu dětských kočárků. Po komunistickém převratu se stal nepohodlným symbolem soukromého kapitálu a o firmu přišel. Od té doby navíc čelil vyšetřování a hrozbě zatčení, a tak odešel do ilegality.

Na Lounsku se spojil s dalšími odpůrci režimu a začal budovat organizaci, která pomáhala lidem prchat přes hranice, shromažďovala zbraně a šířila letáky proti režimu. Roku 1949 přešli i k násilným akcím.

Po pár měsících byli dopadeni a obviněni z velezrady, vyzvědačství a přípravy vražd. Komunistická propaganda případ využila k zastrašení veřejnosti a vykreslovala odbojáře jako nebezpečné teroristy. Čtyři odsouzenci byli 7. ledna 1950 brzy ráno popraveni na dvoře pankrácké věznice.

Josef Hořejší stanul pod šibenicí jako poslední, po Bohumilu Klemptovi, Josefu Plzákovi a Kamilu Novotném. V samotném závěru dodnes dochovaného úředního záznamu o výkonu hrdelního trestu stojí: „Výkon proběhl bez rušivých příhod, až na ods. Josefa Plzáka, který při výkonu vykřikl: ‚Ať žije Masaryk, ať žije Mapaj!‘ Výkon skončen o 7.30 hod.“

Milán se loučí: pivo v českém domě, uplakaná Sáblíková na balkonku a Metoděj, který to celé zachrání větou, že vlastně netuší, co se děje. Tomáš taky ne, zvlášť když mu mezi palandami někdo mimochodem oznámí, že jeho strejda hrál s Gretzkym, a o pár hodin později Tomáš stíhá finále i autobus do Prahy. V podcastu si můžete poslechnout rozhovor s bývalou sportovkyní Irenou Gillarovou, který byl zároveň posledním setkáním na letošní olympijádě.

Milán přes den zívá a večer voní borovičkou – a mezi tím se člověk snaží nechovat jako fanoušek, i když mu to občas ujede. V dnešní epizodě podcastu beru mikrofon na rychlobruslení i do hokejové družby v Českém domě a v mixzóně chytám Metoděje Jílka: nepije, ale ještě jednu medaili by si taky rád odvezl. A před sobotním hromadným startem to shrne naprosto střízlivě: „Tam můžu být patnáctý, ale klidně taky třetí.“

Olympiáda v severní Itálii je tak roztažená, že i obyčejný výlet na curling znamená budíček za tmy a čtrnáct hodin v dopravě. Tomáš Poláček v podcastu mluví s lékařem výpravy Jiřím Dostalem o tom, proč se „olympismus na jednom místě“ rozpadá, a vrací se i k noci, kdy Metoděj Jílek vyhrál zlato – a k čekání, jestli přijde další zázrak.

Hostel Madama v olympijském Miláně je paradox: hipísácké zázemí v budově, která bývala policejní stanicí. Do chvíle, než začal hokej, tu olympiáda působila jako ušlechtilé pohybové divadlo. První bitky na ledě a české davy v ulicích ale ukázaly, že Milán je teď na chvíli český a že tahle olympiáda bude mít úplně jiný rytmus. V dnešním podcastu uslyšíte, co se dělo při úvodním zápase s Kanadou, jak dopadla Tomášova „papírková“ otázka na kapitána Romana Červenku a také rozhovor s kondičním trenérem Michalem „Hášou“ Hamršmídem.

První podcastová reportáž Tomáše Poláčka ze Zimních olympijských her 2026. Kromě bloudění vás čekají odpovědi na pár náhodně vytažených otázek z čepice, rozhovor s rodiči čerstvého držitele stříbrné olympijské medaile i první dojmy známého reportéra, dobrodruha a sportovního nadšence.

Proti „Rusákům“ jsem hrál opravdu tvrdě. Za barákem jsme měli posádku jejich armády, vzpomíná Hrdina

Na své dvě olympiády vzpomíná v dalším díle podcastu Host Reportéra někdejší skvělý hokejový útočník (a dnes i rockový kytarista, vystupující párkrát ročně s Vypsanou fixou) Jiří Hrdina: „Na Sarajevo 1984 myslím jenom v dobrém. Následné Calgary bylo sportovně slabší, ale zase mě těšilo, že tam pak můžu zůstat natrvalo.“

V rozhovoru vypráví o tom, jak si v polovině osmdesátých let vytkli trenéři národního týmu dva zásadní cíle – uspět na olympiádě v Sarajevu a na mistrovství světa v Praze. „Připravovali nám příšerné galeje, letní soustředění na Šumavě bylo plné výběhů do sjezdovek, posiloven, prostě dostávali jsme sodu. Ale zároveň musím říct, že jsem pak z té dřiny žil do konce kariéry; stačilo to jenom udržovat. V Sarajevu jsme skončili druzí za Rusy, kteří tenkrát byli jako mašina. Jak říkal trenér Luděk Bukač: ‚Můžeš je jednou porazit, ale nemůžeš je porážet…‘ Nechali jsme si to až na rok 1985 do Prahy.“

Na námitku, že nešlo o Rusko, nýbrž o Sovětský svaz, Jiří Hrdina příliš neslyší. „Drtivá většina jejich týmu hrála za armádní CSKA Moskva a pro mě to byli Rusáci, každý zápas proti nim jsem ohromně emotivně prožíval. Led byl jediným místem, kde jsem Rusům mohl vrátit šedesátý osmý rok, který jsem vnímal zblízka. Velká posádka sovětské armády sídlila v Mladé Boleslavi, kde jsem do osmnácti bydlel u rodičů, a to mě na hřišti hnalo. V takových zápasech jsem tvrdě dokončoval osobní souboje, i když to nebylo vyloženě nutné.“

Co potom Calgary v roce 1988? „Tam byli dobří českoslovenští skokani nebo běžci na lyžích. Vůbec nejpopulárnější postavou her byl britský skokan Eddie Edwards, kterému jsme všichni fandili, aby své pokusy přežil. Nám se ale tenkrát nedařilo, skončili jsme až šestí a ze silnějších konkurentů jsme neporazili nikoho. Naštěstí jsem nemohl moc truchlit, protože jsem si jen přendal tašku z jedné strany šatny na druhou a hned začal hrát za Calgary Flames.“

A nakolik Jiří Hrdina věří české reprezentaci za pár dnů v Miláně? Kdovíjakým optimistou není: „Upřímně řečeno,“ říká v podcastu, který je z velké části i o jeho celoživotně silném vztahu k muzice, „už semifinále by podle mě bylo úžasné.“