Explorez tous les épisodes du podcast Čestmír Strakatý

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„My už jsme na začátku velké tsunami. Řítíme se do problému, se kterým se tahle společnost ještě nikdy nepotýkala. A nikdo s tím nic nedělá,“ varuje spisovatel Leoš Kyša, známý také jako František Kotleta. Ve své nové knize Nástupci: Zápisky ze světa gerontokracie popisuje svět roku 2060, ve kterém vládnou senioři, mladí lidé ztrácejí politický vliv a společnost se nedokáže postarat o stále početnější starou generaci. Podle Kyši přitom nejde o vzdálenou fantazii, ale o budoucnost, které se už nevyhneme. Politici podle něj přicházejí s jednoduchými sliby na podporu porodnosti, přestože demografický vývoj už nedokážou zvrátit. „My jsme zažili zlaté časy, nejkrásnější časy v dějinách. A to už generace po nás úplně nezažijí,“ říká o sobě a svých vrstevnících. Sám má přitom dvě malé dcery a přiznává, že svět, ve kterém vyrůstají, bude mnohem složitější než ten, který poznal on. S nadsázkou proto plánuje nakoupit půdu, na ní pěstovat brambory a kukuřici a své děti naučit ovládat drony a zacházet se zbraněmi, aby si v budoucnu dokázaly obstarat obživu a ubránit vlastní majetek. Místo příprav na budoucnost se ale podle něj společnost utápí v kulturních válkách, které odvádějí pozornost od skutečných problémů. Kyša kritizuje ministra kultury Otu Klempíře, jehož kroky podle něj nedávají smysl a vycházejí spíš z ideologických představ než ze snahy kultuře pomoci. „Myslím, že je hrozně nešťastný. Vůbec netušil, co ho čeká,“ říká. Zároveň ale odmítá tvrzení, že současná vláda českou kulturu zničí a připouští, že rozbití současného systému dotací může paradoxně otevřít cestu k jeho lepšímu fungování. Vymezuje se také vůči Radce Denemarkové, které vyčítá povýšený přístup k populární literatuře a kritiku úspěšných autorů, jako jsou Patrik Hartl nebo Radka Třeštíková. „Vždycky mi přijde škoda, když se nějaký druh literatury povyšuje nad jiný,“ vysvětluje. Sám přitom odmítá stát na jedné straně politických a kulturních barikád. Podobně kritický je vůči politikům, kteří podle něj nevěnují dostatečnou pozornost ani dalším zásadním výzvám, například rozvoji umělé inteligence. Ta přitom podle Kyši mění svět mnohem rychleji, než si společnost připouští. Sám ji využívá jako pomocníka při kontrole a hodnocení rukopisů a tvrdí, že může být pro některé literární žánry větší hrozbou než pro jiné. Přesto zůstává přesvědčený, že lidská tvorba nezmizí a že si lidé budou i v budoucnu chtít kupovat knihy napsané skutečnými autory. Vedle temných scénářů budoucnosti Kyša mluví také o vlastním životě, psaní a rodině. S manželkou Kristýnou Sněgoňovou, která je rovněž spisovatelkou, vychovávají dvě malé děti a snaží se mezi péčí o ně najít čas na vlastní tvorbu. Přiznává, že většina každodenní zátěže leží na jeho ženě a že otcovství ve vyšším věku je mnohem náročnější než v mládí. „Moje žena zajišťuje 70 procent a já tak 30 procent,“ říká sebekriticky. Proč si myslí, že demografickou krizi už nedokážeme odvrátit? Proč odmítá vybrat si jednu stranu politického konfliktu? A jak se člověku, který očekává stále těžší budoucnost, vychovávají malé děti? Nejen o tom je celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„V Americe vládne zločinecký syndikát,“ říká politický komentátor a spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos. Amerického prezidenta přirovnává k Viktoru Koženému na steroidech a v jeho rétorice vůči Ukrajině vidí znepokojivé paralely s předválečnou Evropou. „Když dnes posloucháš Putina a když posloucháš toho idiota v Bílým domě, tak oni říkají to samé,“ tvrdí a připomíná, jak Adolf Hitler označoval Československo a Edvarda Beneše za překážku míru. Trump podle něj nikdy nebyl skutečným spojencem Evropy a jeho vztahy s Ruskem představují zásadní nebezpečí. Obává se také, co bude americký prezident ochoten udělat, aby si udržel moc po blížících se volbách do Kongresu. Kritický je Michopulos i k české vládě. Andrej Babiš podle něj pochopil, že spojování s Trumpem mu politicky škodí, zároveň ale zatím výrazněji nezasahuje proti svým koaličním partnerům. SPD označuje za promoskevskou stranu, která rozkládá ministerstvo obrany, zatímco Motoristé podle něj místo skutečné politiky vedou kulturní války. „Ve chvíli, kdy ti politici neumí přicházet s nějakými projekty, které by těm lidem opravdu zlepšily životy, tak přijdou s kulturníma válkama,“ vysvětluje. Za větší problém než neúspěch v senátních volbách ale pro Babiše považuje výsledky komunálních voleb. Hnutí ANO podle něj začíná procházet podobným procesem, který v minulosti vedl k úpadku ODS a sociální demokracie. V regionech se podle Michopulose vytvořily mocenské skupiny, které si přivlastnily stranické struktury a Babiš přestává být dostatečně silný na to, aby voliči jejich chování přehlíželi. „Já neříkám, že to je konec Andreje Babiše,“ upozorňuje. Je ale přesvědčený, že premiér nedokáže pochopit, proč jeho hnutí ve volbách neuspělo a nedoceňuje, jak jeho věk a generační proměna voličů ovlivní budoucnost ANO. Možného lídra, který by dokázal spojit část opozice, vidí v Janu Grolichovi, je k němu ale skeptický. Oceňuje jeho volební kampaň, zároveň ale jeho povolební kroky označuje za fatální chybu, která podle něj poškodila důvěryhodnost projektu nových lidovců. Kritizuje zejména Grolichovy výroky o TOP 09 a přechod části jejích jihomoravských politiků ke KDU-ČSL. Podle Michopulose tím Grolich zpochybnil obraz nové, liberálnější strany, který se snažil během kampaně vytvářet. Proč Michopulos přirovnává Trumpovu politiku k událostem před druhou světovou válkou? Může Andrej Babiš ztratit kontrolu nad vlastním hnutím a čeká ANO stejný osud jako někdejší velké politické strany? A jak nebezpečná je podle něj současná vládní koalice? I o tom mluví Petros Michopulos.

ROZHOVOR BYL NATOČEN JEŠTĚ PŘEDTÍM, NEŽ VLÁDNÍ KOALICE PROSADILA VE SNĚMOVNĚ PRVNÍM ČTENÍM NÁVRH NA ZRUŠENÍ TELEVIZNÍCH A ROZHLASOVÝCH POPLATKŮ. TÉMATU SE BUDEME VĚNOVAT V NADCHÁZEJÍCÍM TÝDNU.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 73 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Profesionální fotbal může člověku přinést slávu, peníze i zážitky. Zároveň ale dokáže být neúprosný a o úspěchu nebo neúspěchu někdy rozhodují zdánlivé maličkosti. Své o tom ví bývalý fotbalista a dnes komentátor Zdeněk Folprecht, který už v šestnácti letech podepsal profesionální smlouvu se Spartou a patřil mezi největší talenty svého ročníku. Přestože si později zahrál českou ligu, evropské poháry a působil také v zahraničí, svou kariéru dodnes považuje za neúspěch. „Vzhledem k tomu, kam jsem mířil, tak je to neúspěch,“ říká. Přiznává, že těžce nesl, když se jeho bývalí spoluhráči prosazovali v reprezentaci a zahraničních soutěžích, zatímco on působil ve druhé lize. „Říkal jsem si: Proč oni, a ne já?“ vzpomíná. Otevřeně mluví také o zkušenostech s trenérem Martinem Pulpitem, jehož chování mu někdy připadalo jako šikana. Zásadní roli v jeho životě dnes hraje rodina. Má tři syny, pro které na zahradě postavil fotbalové hřiště a se kterými tráví velkou část volného času. „Já jsem se našel v té roli toho táty,“ přiznává. Věří, že kolektivní sport je jedním z nejlepších způsobů, jak děti připravit na život, naučit je zvládat porážky, respektovat pravidla a osvojit si zdravé návyky. „Myslím si, že pro děti není lepší prostředí dospívání,“ říká. Přestože by podle svých slov mohl vydělávat více peněz, nechce to dělat na úkor času s rodinou. „Teďka jsou na řadě oni,“ vysvětluje, proč nemá ambici věnovat se naplno trenérské kariéře. Zároveň přiznává, že teprve čas ukáže, jestli je jeho přístup k výchově správný. Už během profesionální kariéry přitom Folprecht přistupoval k penězům jinak než řada jeho spoluhráčů. Místo drahých aut a hodinek investoval do nemovitostí a dodnes jezdí autem značky Hyundai. „Materiální věci pro mě nemají velký význam,“ vysvětluje. Přiznává ale, že i on jednou podlehl tlaku fotbalového prostředí a pořídil si značkovou tašku za jedenáct tisíc korun jen proto, že ji měli ostatní. „To bylo moje nejhorší finanční rozhodnutí v životě,“ směje se. Dnes je přesvědčený, že mnohem důležitější než okázalý úspěch je finanční jistota a možnost rozhodovat o vlastním čase. V rozhovoru se vrací také k problémům českého fotbalu, nedostatku českých trenérů v elitních zahraničních soutěžích a násilí na stadionech. „Jsem přesvědčený o tom, že tu úplně nejtvrdší skupinku ten fotbal moc nezajímá,“ říká o části ultras, pro které se podle něj soupeření fanoušků stalo samostatnou soutěží. Jako jednu z možných cest k větší bezpečnosti vidí identifikaci návštěvníků stadionů. Jak těžké je vyrovnat se s nenaplněnými ambicemi? Proč podle Folprechta český fotbal nedokáže vychovávat více hráčů pro evropskou špičku? A co mu nakonec přineslo větší pocit naplnění než úspěchy na hřišti? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 81 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Evropa už prohrála. A vlastně ani nevěděla, že se bojuje,“ říká herní vývojář a cestovatel Lukáš Codr, známý také jako Čočík, který strávil třináct let života v Číně. Podle něj Asie Evropě utíká v technologickém rozvoji, inovacích i schopnosti přizpůsobovat se změnám. Zatímco Čína se podle něj každých pět let zásadně promění, Evropa přešlapuje na místě. „Mám teď spíš pocit, že zažívám znova rok 1985,“ popisuje svůj návrat do Česka. V zemi podle něj dochází potenciál předchozího rozvoje a nové příležitosti dusí regulace. „Tady se vlastně nic neděje,“ dodává o životě v Praze, který mu po letech v asijských velkoměstech připadá pomalý. Čínu přitom neidealizuje a uznává, že jde o autoritářský stát. Tvrdí ale, že pohled Evropanů na tamní každodenní život bývá zkreslený. „Na úrovni běžného každodenního života je v Číně ten život mnohem méně svázaný regulacemi,“ vysvětluje s tím, že v podnikání nebo osobním životě mají podle něj Číňané často překvapivě velkou volnost. Politická svoboda má ale jasné hranice. Čínu zároveň nepovažuje za nepřítele Evropy, nýbrž za konkurenta, kterého je potřeba pochopit, aby mu Evropa dokázala čelit. „Evropané pomalu ani nevědí, že nějaký konkurenční závod běží,“ varuje. Po návratu do Česka ho překvapilo také to, s jakými předsudky se setkává kvůli své čínské partnerce. Kritizuje zejména některé ženy, které se podle něj hlásí k feminismu, ale zároveň automaticky předpokládají, že si starší běloch musel svou asijskou partnerku koupit nebo že je s ním pouze kvůli penězům. „To byla asi jediná věc, která mě vyloženě nepříjemně šokovala na návratu do Čech,“ přiznává. Jeho partnerka přitom podle něj vyrůstala jako sirotek v jedné z nejchudších čínských provincií a dokázala vybudovat úspěšnou kariéru. Codr se věnuje také vývoji počítačových her a pracuje ve firmě, která se podílí na řadě světových titulů. „Jsme největší neznámá firma v herním průmyslu,“ říká. Umělou inteligenci přitom nevnímá primárně jako hrozbu pro herní vývojáře, ale jako nástroj, který může schopnosti kreativních lidí výrazně znásobit. Proč podle Lukáše Codra Evropa ztrácí souboj s Asií a co to může znamenat pro českou ekonomiku? Jak moc čínský stát skutečně kontroluje život běžných lidí? Je Čína pro Evropu nebezpečným nepřítelem nebo konkurentem, od kterého se může učit? Proč se Codr obával o svých zkušenostech veřejně mluvit? I o tom je rozhovor s herním vývojářem a cestovatelem Lukášem Codrem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 52 MIN. JEN NA ⁠⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ ⁠⁠A ⁠⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Tenistka Barbora Strýcová toho dokázala opravdu hodně. Byla 16. v single a 1. v double žebříčku. "Víc už to nešlo," říká pak jakoby trochu zklamaně. Její vůle a motor jít dál jsou obdivuhodné. Všechno to začalo už v dětství, kdy klidně hodiny trénovala na zdi. Už tam se ukázalo, že je ochotná pro úspěch udělat všechno. Později to bylo tedy i negativní, když nenesla dobře porážky a neúspěch. Ale to možná ke sportovci, který prostě chce na úplný vrchol, patří. Mluvili jsme taky o těžkých chvílích, kdy ve dvaceti chtěla úplně skončit a mít dítě, o dopingové kauze a o tom, proč si připadala a někdy pořád připadá "tlustá," o tom, jak se mění přístup k mladým, že ona si nemohla dovolit "se sesypat," o potřebě vyhrávat, třeba i jako trenérka. To všechno s nezaměnitelným úsměvem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ ⁠A ⁠⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

"Babiš sedí na dvou židlích, které se pomalu od sebe rozjíždějí," vysvětluje ekonomka a publicistka Lenka Zlámalová nervozitu Andreje Babiše. Volby se hnutí ANO nepovedly a Babiš je pod tlakem jak svých voličů, tak finančních trhů. A těch se bojí nejvíc. Zároveň podle Zlámalové upadá kognitivně a dělá chyby. Chyby ale dělá i ODS, která je dalším subjektem, který je po volbách oslaben. O SPD a Motoristech už možná ani nemá cenu mluvit, míní Zlámalová. Co z toho všeho bude?

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Skutečný problém, který opravdu stojí za řeč, ten se pozná podle toho, že nemá řešení,“ říká evoluční biolog Jan Zrzavý. Podle něj lidstvo čelí hrozbě, kterou si zatím nedokáže naplno připustit. Není jí válka, klimatická krize ani umělá inteligence, ale dramatický pokles porodnosti. Zatímco přelidnění podle něj dříve či později narazí na přirozené limity, vymírání žádnou podobnou brzdu nemá. A místo náhlé katastrofy nás tak může čekat pomalé vyprazdňování měst, stárnutí společnosti a rozpad systémů, na kterých stojí naše civilizace. „To bude takové pomalé erodování všeho,“ varuje. Zrzavý je přesvědčený, že za demografickou krizí stojí i proměna samotné rodiny. Romantická láska podle něj nikdy neměla být základem manželství, které historicky plnilo především ekonomickou a společenskou funkci. „Ta naše nešťastná civilizace prostě najela na to, že manželství by mělo být v ideálním případě založené na romantické lásce,“ vysvětluje. Dnes jsme se ale od původních vazeb osvobodili, děti přestaly být nezbytností a tradiční rodina, jak ji prezentují politici, je ve skutečnosti poměrně novým vynálezem. Finanční pobídky ani štědřejší sociální stát podle něj tento vývoj nezvrátí. Naopak mohou posilovat podmínky, které k poklesu porodnosti přispěly. Další zásadní proměnu přinese umělá inteligence. Zrzavý se neobává ani tak toho, že by se stroje vymkly kontrole a zničily lidstvo, ale že lidé ztratí motivaci cokoli dělat. „Nějak si neumím představit ve světě s umělou inteligencí vůbec žádnou motivaci něco dělat,“ přiznává. Pokud za nás technologie zvládnou pracovat, tvořit i bádat, co nám vlastně zůstane? Už dnes podle něj AI umožňuje ve vědě podvádět způsobem, který bude stále obtížnější odhalit. Současně ale otevírá možnosti, které jsme si donedávna neuměli představit. Podobně jako genetické inženýrství, díky němuž bychom mohli postupně převzít kontrolu nad vlastní evolucí a upravovat budoucí generace podle svých představ. „A tohle až nastane, tak se to rozjede a nic tomu nezabrání,“ předpovídá. Přesto o sobě Zrzavý mluví jako o optimistovi. „Už je zase zajímavé si ráno pustit zprávy,“ říká s tím, že svět je mimořádně vzrušující právě proto, že se ocitáme uprostřed zásadních změn, jejichž důsledky nedokážeme předvídat. Skeptický je naopak k představě, že politici dokážou dlouhodobé problémy řešit. A otevírá i provokativní otázku, zda je správné, aby o budoucnosti země stále více rozhodovali starší voliči, kteří v ní už sami nebudou dlouho žít. Proč podle Jana Zrzavého lidstvo nedokáže zastavit propad porodnosti? Jak romantická láska proměnila rodinu a proč podle něj už není možné vrátit se zpět? Připraví nás umělá inteligence o samotný smysl života? Měli by mít senioři stejné volební právo jako mladí? A jak může vypadat svět, ve kterém si lidé budou upravovat vlastní genetickou výbavu? I o tom je rozhovor s Janem Zrzavým.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Zakázal jsem si říct, že jsem etablovaný. Cítím se jako věčný amatér a nechtěl bych, aby mi to někdo bral,“ říká režisér a scenárista Jan Prušinovský. Má za sebou Okresní přebor, Most!, Dobré ráno, Brno! a další projekty, které se staly fenomény, přesto odmítá příliš přemýšlet o vlastním úspěchu. Když se ke své tvorbě vrací, vidí spíš věci, které mohl udělat lépe. Vyrůstal v prostředí, které má dodnes hluboko pod kůží, s otcem řidičem kamionu projížděl průmyslové zóny a říká, že právě vlastní původ může být pro tvůrce výhodou: „Je dobré to ze sebe nesetřásat a nestydět se za to.“ Prušinovský mluví i o tom, jak jeho nejslavnější seriály stárnou. Zatímco Okresní přebor podle něj drží díky určité naivitě a jednoduchosti, Most! byl podle něj v něčem starý už v době svého vzniku. Zpětně by například chtěl do role Dáši obsadit trans člověka. Odmítá ale představu, že by dnes nebylo možné dělat nekorektní humor. Žádný „zákaz slova“ podle něj neexistuje, jen se humor i společnost proměňují. Sám zároveň zdůrazňuje morální odpovědnost autora: rasistická nebo vulgární postava podle něj ještě nedělá rasistické či vulgární dílo, rozhodující je, jaký postoj k ní celý příběh zaujímá. Otevřeně mluví také o České televizi. Období pod Petrem Dvořákem považuje za dobu, kdy posílení kreativních producentů umožnilo vznik různorodých projektů, zatímco dnes podle něj instituce znovu funguje spíš jako pyramida, v níž rozhoduje hlava nahoře. Sám měl v ČT připravené další projekty, s novým vedením se ale nepotkaly, a tak odešel jinam. Jeho novinkou je seriál Oddíl B z prostředí věznice. Prušinovský přiznává, že se tentokrát pustil do světa, o kterém původně nevěděl téměř nic. Při rešerších ho překvapilo, v jakém stavu české vězeňství je a říká, že vězení dnes může místo nápravy samo vytvářet další kriminalitu. Proč se Jan Prušinovský ani po letech nechce považovat za etablovaného režiséra? V čem podle něj Most! zestárl? Je dnes opravdu těžší dělat nekorektní humor? A proč ho stav českých věznic překvapil a zarmoutil? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jakmile Vladimir Putin z jakýchkoliv důvodů nebude, bude otevřená cesta minimálně k příměří a k hledání nějaké mírové dohody,“ říká politický geograf Libor Jelen. Rusko podle něj zůstává impériem drženým pohromadě hrubou silou a Putin potřebuje válku na Ukrajině i proto, aby mohl dál legitimizovat svou moc. Přesto Jelen nevěří, že by ruská společnost nebo její elity chtěly válčit navždy. Oligarchové sice na válečné ekonomice bohatnou, své peníze ale nemohou svobodně užívat a stále jsou závislí na rozmarech režimu. Putin je navíc podle Jelena pod stále větším tlakem, protože Rusko nedokáže na Ukrajině naplnit své cíle. Otevření další plnohodnotné fronty proto považuje za málo pravděpodobné, Evropa se ale musí připravit na pokračující hybridní útoky. „Jsme ve válce v kyberprostoru,“ upozorňuje. Svět se podle Jelena zároveň zásadně proměňuje a Evropa se musí smířit s tím, že už nebude jediným místem, které určuje pravidla hry. Západ by měl přestat automaticky nahlížet na svět vlastní optikou a pochopit, že třeba v Africe je válka na Ukrajině vnímána úplně jinak. Rusko se podle něj na rozdíl od západních koloniálních mocností dodnes skutečně nedekolonizovalo a imperiální myšlení je v něm systematicky udržováno. Zároveň ale varuje před představou, že evropskou civilizaci čeká nevyhnutelný zánik. Velkou část rozhovoru věnuje Jelen migraci, nacionalismu a tomu, jak snadno lze společnost rozdělovat na „my“ a „oni“. Nacionalisté podle něj mají v kampaních jednoduchou práci, protože dokážou nabídnout jasného nepřítele a rychlé řešení. Sociální sítě navíc problémy koncentrují a emoce udržují prakticky nepřetržitě. Migraci přesto Evropa podle Jelena potřebuje i kvůli dramaticky nízké porodnosti - klíčová je ale integrace a schopnost zachovat společné hodnoty. Naději vidí především v mladé generaci a v tom, že společenské myšlení se může měnit. Proč podle něj Putin potřebuje válku, aby se udržel u moci? Může se Rusko po jeho odchodu začít rozpadat? Proč jsou nacionalismus a strach z migrantů tak účinnými politickými nástroji? A opravdu Evropě hrozí úpadek, nebo se jen musí smířit s tím, že už není středem světa? Pusťte si rozhovor s Liborem Jelenem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 66 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Třikrát jsem měl za poslední dva roky fáze, kdy jsem si říkal, že budu úplně zbytečný.“ Influencer a technický guru Petr Mára se technologiemi zabývá většinu života, přesto ani on netuší, jak zásadně umělá inteligence promění svět kolem nás. „Musíš to pochopit, adaptovat se a doufat, že tu zatáčku prostě vybereme,“ říká. Podle něj už AI jako první tvrdě dopadá právě na lidi z technologického sektoru. Firmám, které dřív potřebovaly desítky programátorů, může dnes stačit zlomek původního týmu. Paradoxně tak právě lidé, kteří technologickou revoluci pomáhali vytvářet, patří mezi první, jejichž práci zásadně mění. Mára ale nevěří v budoucnost, ve které budou lidé komunikovat především se stroji. „Čím víc technologický svět bude, tím víc se lidi budou vracet k lidem,“ tvrdí. Vztahy jsou podle něj „alfa a omega fungování civilizace“ a AI je nedokáže skutečně nahradit. V rozhovoru se ale vrací i mnohem dál před dnešní AI boom. K době, kdy byl Apple okrajovou značkou, kterou v Česku téměř nikdo nepoužíval a on sám byl jedním z mála lidí, kteří jí věnovali roky života. „Nikdo ti nebude dělat deset let něco pro zábavu, aby pak možná uspěl,“ říká o cestě, která ho nakonec dostala k práci pro Apple a přednáškám po Evropě, Asii nebo Blízkém východě. Zároveň přiznává, že velkou část kariéry vůbec nevnímal jako promyšlený plán. Spíš měl štěstí, že něco, co ho fascinovalo dávno před ostatními, nakonec vyrostlo spolu s ním. Za profesním úspěchem ale byla i druhá stránka. Mára dlouhodobě bojoval se zdravotními problémy, užíval vysoké dávky kortikoidů a přitom létal po světě a vystupoval před lidmi. „Naučíš se otupit od zbytku těla, protože bys to neunesl,“ popisuje období, kdy podle něj nebyla možnost se zhroutit. Člověk musel přijít, tvářit se, že je „mistr světa“ a práci odvést. „Pak tělo doběhne a vybere si tu daň,“ vzpomíná Mára. Dnes říká, že množství stresu, kterému se tehdy vystavoval, by už znovu podstupovat nechtěl. Právě zkušenost s výkonem změnila i jeho představu o tom, co znamená uspět. Přestože si může dovolit věci, které by řada lidí za symbol úspěchu považovala, sám říká, že nikdy nezažil moment, kdy by si jednoduše řekl: dokázal jsem to. „Podle mě úspěch ve finále je situace, kdy dokážeš být sám se sebou uvnitř v klidu. Všechno ostatní je nějaký šum,“ myslí si. Peníze, dům, status nebo první třída v letadle podle něj mohou vypadat dobře zvenku, ale samy o sobě vnitřní spokojenost nepřinesou. Proč si Petr Mára myslí, že AI může jako první připravit o práci právě lidi z IT? Proč věří, že čím víc technologií kolem nás bude, tím důležitější budou skuteční lidé? Jakou cenu zaplatil za roky, kdy dokázal vypnout emoce a prostě podat výkon? A proč dnes považuje většinu tradičních symbolů úspěchu jen za „šum“? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Měla jsem pocit, že když absolvuji nějaký kurz nebo chodím k psycholožce, tak mě to vyléčí. Jenže ono se to furt vrací.“ Herečka Klára Issová otevřeně mluví o tom, jak se celý život učí být k sobě méně tvrdá. Dlouho měla pocit, že když na sobě bude dost pracovat, podaří se jí některé věci jednou provždy vyřešit. Postupně ale přijala, že změna není přímá cesta. „Je to pořád dva kroky dopředu, krok dozadu. Furt je to takový taneček,“ říká. Perfekcionismus, tlak na výkon nebo potřeba kontroly se mohou vracet. Dnes se spíš učí včas poznat, kdy znovu „jede jako šroub“, zastavit se a nepovažovat každý návrat starého vzorce za selhání. Výrazný zlom přišel v období kolem covidu, které sama označuje za svou „temnou hodinku duše“. „Nebyl vztah, byl covid, nebyla práce,“ popisuje období, kdy se jí několik jistot rozpadlo najednou. Právě tehdy podle ní přestaly fungovat nástroje, na které byla celý život zvyklá. Začala proto hledat jiný způsob fungování, s větší lehkostí a menším tlakem na sebe samu. Důležitou roli v jejím životě hraje i spiritualita. Issová říká, že potřebuje věřit v něco vyššího a mít naději, protože čistě realistický pohled na svět plný válek, problémů a negativních zpráv by pro ni byl příliš beznadějný. Nechce před realitou zavírat oči, zároveň ale věří v sílu osobního příkladu. Mluví také o vztazích a o tom, co si do nich člověk přináší z rodiny. Zpětně přemýšlí o rozvodu rodičů, o svém vztahu k otci i o tom, že ve vlastních partnerstvích někdy zůstávala v nefunkčních situacích déle, než bylo zdravé. „Vydržíte v něčem, co nefunguje, déle, protože to prostě držíte a chcete, aby to fungovalo,” vysvětluje. Dnes se naučila být sama a samotu dokonce potřebuje. „Umím být hodně sama a je mi v tom velice dobře,“ říká, zároveň ale připouští, že jí blízkost druhého člověka někdy chybí. Její představa partnerství už proto nevypadá jako dřív a dodává, že pokud by s partnerem žili pod jednou střechou, na jedné věci by chtěla trvat: „Můžeme bydlet ve stejném bytě, ale chtěla bych mít svoji ložnici.“ Téma vztahových vzorců se promítá i do její nové role ve filmu Divočina, kde ztvárňuje ženu poznamenanou vztahem k otci i agresivním partnerem. Po třiceti letech herectví zároveň sama hledá cestu od přehnané přípravy a kontroly k větší lehkosti a „nevinnosti“. Co se Klára Issová naučila o vlastní potřebě kontroly a perfekcionismu? Co jí ukázalo období, kdy se jí několik životních jistot rozpadlo najednou? Jak se změnila její představa lásky, samoty a partnerství? A proč se po třiceti letech herectví znovu učí věci pouštět? Pusťte si rozhovor s Klárou Issovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 71 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Bylo to nejdelších pět minut mého života.“ Zpěvačka a skladatelka Lenka Filipová alias Lenny vzpomíná na chvíli, kdy její maminku, známou zpěvačku, našli doma po vážném zdravotním kolapsu. Sama byla zrovna za Prahou a věděla, že jako jedna z mála má klíče. Když se k ní muzikanti nemohli dostat, řekla blízkým, ať vyrazí dveře nebo okno, hlavně aby se dostali dovnitř. Cestou zpátky jí hlavou běželo, že ještě den předtím s mámou mluvila a že není možné, aby tu najednou nebyla. Později se ukázalo, že jí prasklo aneuryzma a následně spadla ze schodů. „Jakýkoliv doktor vám řekne, že to byl zázrak, že ta máma přežila,“ říká Lenny a období, které následovalo, označuje za nejnáročnější týdny svého života. Poprvé o celé zkušenosti mluví takhle otevřeně. Popisuje, jak se najednou starala o člověka, o kterého se celý život sama opírala a jak jí tahle zkušenost změnila pohled na rodinu i čas. Když její máma letos slavila narozeniny, dostala od dcery velkou jedničku - jako symbol prvního roku druhého života. „Jakmile máte takovou druhou šanci na život s tím člověkem, některé věci počkají,“ říká Lenny. Vyrůstala v hudební rodině a od rodičů si podle svých slov odnesla disciplínu, preciznost i důraz na to dotahovat věci do konce. Zároveň ale říká, že si chtěla jet vlastní cestu a být sama za sebe - i proto se od začátku snažila budovat kariéru po svém. Dnes vydává novou desku Good Omens na vlastním labelu a otevřeně popisuje i tvrdost hudebního průmyslu. U svého hitu Hello zpětně vidí jako zásadní problém, že české vydavatelství nemělo žádnou strategii pro zahraničí a nedokázalo dostatečně propojit úspěšnou píseň s její tváří. Přístup labelů přirovnává ke žvýkačce: dokud máte chuť, žvýkají vás a pak vás vyplivnou. Ještě větší tlak ale dnes podle ní přichází ze sociálních sítí. Možnost, že se člověku během jednoho dne změní život, vnímá jako obrovskou svobodu, zároveň ale říká, že tvorba obsahu ji několikrát dostala „až do depresivního stavu“, kdy byla natolik demotivovaná, že přestávala psát hudbu. Pomáhá jí proto vracet se k jednoduchému pravidlu: hudebníci mají dělat hudbu. Do toho všeho vstupuje i umělá inteligence, kterou Lenny používá jako pragmatického rádce, ale odmítá ji pustit do samotné tvorby. Právě tam si nastavila hranici, protože nechce jako kreativní člověk pracovat s nástrojem, který jí nabízí další melodie na základě už existující hudby. Stejně ambivalentně mluví o slávě, sociálních sítích i zájmu médií o soukromí. Bulvár podle ní dokáže sledovat i změny jejího těla a spekulovat o těhotenství, ona sama se ale snaží držet osobní život stranou a připomíná přístup své mámy: čím víc soukromí člověk uchová, tím lépe se mu v něm možná žije. Jak zpěvačka vzpomíná na chvíle, kdy její máma bojovala o život? Co jí vyrůstání se slavnou matkou dalo a proč si přesto potřebovala vyšlapat vlastní cestu? Proč ji tlak sociálních sítí dokázal odříznout od samotné hudby? A kde má jako muzikantka hranici při používání umělé inteligence? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 48 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nepomáhám, protože chci, ale protože můžu. Když můžeme, tak musíme.“ Matouš Bláha přijel na ukrajinskou hranici 25. února 2022. Nejdřív pomáhal organizovat odvoz lidí do bezpečí, začátkem března už vozili humanitární pomoc přímo na Ukrajinu. Dnes vede Koridor UA, který tam posílá desítky kamionů ročně. Před několika týdny navíc jejich sklad zasáhl ruský dron, zničil ho a s ním i část zásob. Koridor ho teď obnovuje. „Nikdo asi nedoufal, že to bude takhle dlouhé,“ říká o válce, která podle něj ještě dlouho neskončí. Začátky si pamatuje téměř den po dni. Po osvobození Buči a Irpině viděl cestou do Kyjeva spálenou techniku a místa, která do té doby znal jen ze záběrů. „Najednou jsme vlastně viděli nějaké vítězství,“ vzpomíná. Zároveň si uvědomil, že strach je naprosto reálný a oprávněný a že po tom, co viděl, už nechce uhnout. Válka změnila i jeho vztah k násilí. Před ní by se označil za pacifistu, dnes říká: „Před válkou bych asi nešel. V tuhle chvíli bych už asi Česko bránit šel.“ Podobně ostře mluví o únavě z války doma: lidé přímo na Ukrajině podle něj právo na apatii mají, ale my v Česku nemáme právo nějakým způsobem být unavení. Právě zkušenost z Ukrajiny mu podle něj ukázala, že někdy nenásilné prostředky jednoduše nestačí. V Mykolajivu zažívají deset i patnáct poplachů denně, v Chersonu je pak podle Bláhy ve vzduchu neustále dvacet až třicet létajících objektů a lidé přesto zůstávají. Někteří nemohou odejít, jiní nechtějí. Život v neustálém ohrožení se podle něj postupně stává něčím, co lidé vytěsní, aby vůbec mohli dál fungovat. Koridor UA vozí jídlo, zdravotnické vybavení, vyřazená okna i sítě používané jako ochrana proti dronům. Pomáhá také nemocnicím, útulkům a dětem, na jejichž psychologickou podporu český stát podle Bláhy zrušil grant. Zároveň varuje, že válka nemusí zůstat jen ukrajinským problémem: „Už jsme v podstatě v ostré fázi nějakého testování naší reakce,“ říká o ruském přístupu k Evropě a NATO. Co s člověkem udělají roky pravidelných cest do války? Jak se dá zvyknout na život pod neustálou hrozbou dronů? Proč Matouš Bláha říká, že Češi nemají právo být válkou unavení? A jak reálné podle něj je, že se jednou budeme muset bránit i my? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Naděje neexistuje. Mít naděje je nezralý přístup. Musíte vidět realitu.“ Novinář, komentátor a publicista Alexandr Mitrofanov přichází s knihou Doba pitomců, jejíž prvotní podnět vznikl už před lety při jeho předchozím rozhovoru v tomto podcastu. Pitomcem přitom nemyslí člověka bez inteligence. Podle definice, se kterou pracuje, má takový člověk informace potřebné k rozumnému úsudku, ale přesto jedná proti logice, etice i vlastnímu zájmu - a často reaguje agresivně, když někdo jeho pohled zpochybní. Mitrofanov říká, že se s podobnými lidmi patnáct let snažil vést dialog. Dnes už v jeho smysl nevěří. Jeho pohled na současnou společnost je mimořádně skeptický. Mluví o „studené občanské válce“, uplynulých pětatřicet let považuje za výjimečně šťastné období, které se podle něj „vylomilo z dějin“ - a teď se poměry vracejí k tomu, co považuje za jejich běžný průběh. Současnou českou vládu označuje za „lůzovládu, která připravuje kapitulaci před Ruskem“, demokratickou opozici považuje za slabou a příliš zaměstnanou vlastními stranickými zájmy. Přesto říká, že lidé, kteří s vývojem nesouhlasí, mají dělat to, co umějí. „Já je taky neopouštím, nikam jsem se neschoval,“ dodává. Nejtemnější je Mitrofanov ve chvíli, kdy přijde řeč na Rusko. Očekává, že se Moskva pokusí otestovat soudržnost NATO, a je přesvědčený, že k ovládnutí země, jako je Česko, nepotřebuje ruské tanky. „Dveře se otevřou samy,“ říká. Pokud by se ruský vliv skutečně prosadil, pro jeho odpůrce podle něj připadají v úvahu dvě možnosti: „V lepším případě emigrace, v horším případě smrt.“ Podle něj je místo uklidňování potřeba dívat se na realitu a připravit se na to, co může přijít. Proč se Mitrofanov definitivně vzdal snahy přesvědčovat lidi, se kterými nesouhlasí? Proč považuje dnešní situaci v Česku za začátek „nové normalizace“? Opravdu podle něj Rusko zkusí otestovat článek 5 NATO? A jak se žije člověku, který říká, že žádnou naději nepotřebuje a chce být hlavně „psychologicky ozbrojený“? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Říkal jsem si, že jestli mám těch deset let, tak bych to měl trochu rozjet,“ vzpomíná David Koller na dobu, kdy jako patnáctiletý slyšel, že se kvůli vrozené srdeční vadě možná nedožije pětadvaceti. Dnes s odstupem říká: „Užil jsem si to a pak jsem musel zase brzdit.“ Za sebou má desítky let na pódiu, euforii devadesátých let, hraní před Rolling Stones i dlouhou historii s Lucií. Když se jejich cesty rozešly, vnímal odchod z kapely jako osvobození. „Chcete někam pokračovat a vidíte, že ta kapela má jiné priority a vy chcete taky něco jiného, tak prostě odejdete,“ říká. Některé staré písně pro něj přitom zůstávají aktuální. Když při koncertu v Bardejově uviděl poblíž radnice velkou ruskou vlajku, rozhodli se zahrát Oheň. „Mrazilo mě z toho,“ popisuje. Politické písně už dnes do vlastní tvorby příliš tahat nechce - lidé podle něj přicházejí na koncert také proto, aby se bavili a deset skladeb o současném dění by je poslalo domů „jak zmlácené“. Potřebu veřejně se ozvat ale neztratil. Před volbami podle něj člověk může podpořit lidi, kterým věří a kdo se do veřejného dění vůbec nezapojuje, nemůže se pak divit tomu, co se stane. „Nějaký odboj je potřeba,“ říká a v souvislosti s děním kolem veřejnoprávních médií mluví dokonce o jejich „znásilnění“. Divokost minulých dekád přitom nepopisuje jen romanticky. Vzpomíná na večer, kdy se po koncertu a alkoholu pokoušel dostat do vedlejšího hotelového pokoje přes římsu a následná rvačka skončila zraněními. Proměnil se i jeho vztah k vlastním textům. Dnes už je prakticky nepíše a část těch starých hodnotí podstatně kritičtěji než dřív. „Některé texty by se nedaly dneska ani prezentovat,“ říká o tvorbě z dob Lucie. Nechce je označit přímo za mačistické, spíš za „hodně klučičí“. U písně Vona říká jó připouští, že se dnes pohybuje na hraně toho, co je ve veřejném prostoru ještě použitelné. „Bylo to myšlené jako vtip, ale dneska už to možná takový fór není,“ říká. Na nové tvorbě ho naopak přitahují texty žen. Baví ho podle jeho slov jejich jiná citovost a možnost podívat se na svět holčičíma očima. Přesto ani po desítkách let hudbu neopouští. Roky hraje se synem Adamem, vrací se k Jasné Páce a dál vydává nové věci. Únava ale přichází - když během jediného týdne odehrál pět koncertů, na tom posledním si podle svých slov říkal: „Co tady děláme? Proč to ještě dělám?“ Zároveň odmítá představu, že by budoucnost hudby měla patřit dokonale vyrobeným kopiím. Umělá inteligence ho provokuje právě tím, že podle něj skládá dohromady už existující nápady. Proč pro něj byl odchod z Lucie osvobozující? Kdy poznal, že musí kvůli alkoholu zabrzdit? Proč už nechce psát vlastní texty a co mu dnes vadí na některých těch starých? Kdy podle něj nastává čas na občanský „odboj“? A proč ho představa hudby vytvářené umělou inteligencí tolik dráždí? Poslechněte si celý rozhovor s Davidem Kollerem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 62 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Jeden večer jsem byla rozhodnutá, že už ne. Úplně,“ říká moderátorka Terezie Tománková o chvíli, kdy po vyhroceném rozhovoru s Milošem Zemanem vážně uvažovala, jestli chce dál dělat svou práci. Nakonec se rozhodla, že takhle její příběh skončit nemá. Zkušenost ji podle jejích slov přivedla i k tomu, že se dnes dokáže dívat na člověka, se kterým nesouhlasí téměř v ničem, aniž by jím pohrdala. Představa, že moderátor nemá vlastní občanské postoje a hodnoty, je podle ní zcestná. Politické debaty se přitom podle Tománkové zásadně změnily. Pro politiky už často není nejdůležitější dvouhodinová diskuse ani divák před televizí, ale několik krátkých videí, která z ní během vysílání vzniknou pro sociální sítě. „Ještě ta debata jede a už to tam je,“ říká. Sama se v poslední Partii dostala tak blízko tomu vykázat Zdeňka Hřiba ze studia jako nikdy předtím, protože podle ní opakovaně nerespektoval pravidla debaty. Otázka pak podle ní není jen, jak politickou diskusi moderovat, ale jestli její původní smysl vůbec přežívá. Tománková zároveň odmítá představu, že by šlo vytvořit politickou debatu, která bude všem připadat nestranná. Z jedné strany slýchá výtky, že pracuje pro údajně „proruskou“ CNN Prima NEWS, z druhé pak osobní obvinění, že je placená Aspenem, Sorosem nebo Petrem Fialou. Sama říká, že může ručit především za svou práci a za Partii. V ní podle svých slov nechce vybírat hosty jen proto, že přinesou kliky nebo bizarní moment, ale podle jejich relevance k tématu. Připouští přitom, že komerční médium samozřejmě sleduje, co lidi zajímá. Ani ona sama neví, jak dlouho bude chtít každou neděli sedět proti politikům. Dokud se na vysílání těší, práce jí podle jejích slov stále dává smysl. Zároveň ale přiznává, že množství agrese a reakcí ji postupně ovlivňuje a zasahuje i do soukromí. Nechce vystavovat dceru ani partnera lidem, kteří po ní mimo studio chtějí, aby vysvětlovala, proč pozvala Babiše nebo Pavla a proč podle nich svoji práci dělá špatně. Sama proto přemýšlí, kam vůbec chodit. „Až mě to úplně přestane bavit, tak to samozřejmě dělat dál nemůžu,“ říká. Klid přitom podle ní nepřijde ani po současné politické sezoně. Další prezidentská volba bude podle Tománkové znovu mimořádně polarizující. Přímý dvoukolový souboj podle ní vytváří téměř nevyhnutelné rozdělení na dva tábory, přenáší politiku hluboko do soukromí a dokáže „rozhádávat rodiny“. Proč byla po rozhovoru s Milošem Zemanem připravená skončit? Kde pro ni končí neutralita a začínají hodnoty, přes které nejede vlak? Mají ještě televizní politické debaty smysl, když je politici používají jako materiál pro vlastní sociální sítě? A jak dlouho chce Terezie Tománková zůstávat jednou z nejviditelnějších tváří českých politických debat? I o tom je rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 84 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Netěším se na nic víc než na to, že všichni upadneme do zapomnění.“ Herec Saša Rašilov vyrůstal se jménem, které už před ním něco znamenalo a jako dítě poslouchal, že bude stejně geniální jako jeho slavný dědeček. Přirovnává to k tomu, jako kdyby dědeček vyhrál eurojackpot a okolí vám říkalo, že to dáte taky. On sám měl naopak „tisíc momentů“, kdy si říkal, že to takhle nemá. Dnes mluví o „klidu v neklidu“ a o tom, že člověk si uprostřed věcí, které nikdy úplně neutichnou, musí vybojovat chvíli na nadechnutí. Mluví také o rozhodnutí přestat pít. Alkohol mu dokázal pomoct, když byl smutný a bez energie, stejně jako ve chvíli, kdy byl v napětí. Dlouho navíc fungoval bez kocovin, zvládal práci a nikdo ho kvůli pití nezastavil ani doma, ani v práci. „Dokázal jsem všechno zvládat a během toho jsem dělal svou profesi na top úrovni,“ říká. Myslel si proto, že „jede na vítězném voze“, ale podle jeho slov to bylo přesně naopak. Nakonec pochopil, že představa, že právě on bude alkoholu vládnout, nefunguje: „Nedá se s tím bojovat, nedá se to porazit. Když tohle neumíte, nemáte pít.“ Otevřeně mluví i o marihuaně - vadí mu, že by kvůli ní měl být v 54 letech vnímán jako kriminálník. Kritizuje zároveň dostupnost syntetických kanabinoidů a dalších látek a připomíná, jak samozřejmě česká společnost zachází s alkoholem. Právě jako otec čtyř dětí přemýšlí i o tom, před čím je vůbec ještě možné děti chránit. Mladší dcera zatím nemá telefon a čas u obrazovky rodiče hlídají. Herectví se jim ale před dětmi schovat nepodařilo: „Mně dětství uteklo ani nevím jak, přes nějaký básničky, recitace, dramatický kroužek a už jsem byl na konzervatoři,“ vzpomíná Rašilov. Dnes přitom dojatě sleduje, jak jeho dcera Antonie pracuje v divadle se svou o dvacet let mladší sestrou Maruškou. Mluví také o strachu z „většiny, která vás převálcuje“, o potřebě dělat konkrétní věci místo nekonečného debatování a o víře, ke které se dostával přes existenciální úzkost. Proč Saša Rašilov nechce zanechat pomník? Proč přestal pít, ale otevřeně mluví o marihuaně? Co chce předat svým dětem a před čím je naopak chránit? A kde po letech hledání našel svůj „klid v neklidu“? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 65 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Svět se skutečně nachází ve velmi napjatém bodu zlomu. Stačí málo, aby tady někdo jiskrou zapálil velký požár.“ Bývalý velvyslanec a externí poradce prezidenta Petra Pavla Petr Kolář otevřeně říká, že má ze současného vývoje obavu. Mluví o válce na Ukrajině, Rusku, Blízkém východě i o Spojených státech, které už podle něj nejsou stejným spojencem, jakého Evropa znala dřív. Česko podle něj zároveň stále není dostatečně připravené na situaci, kdy by se bezpečnostní hrozba stala skutečností. „Problém je v tom, že řada běžných lidí primárně řeší svou peněženku a svou současnost,“ varuje. Část společnosti podle něj dává před svobodou přednost jistotě a pohodlí a nechce slyšet o rizicích, která by tenhle klid narušila. Kolář s nadsázkou říká, že by člověk před získáním volebního průkazu mohl projít základním testem občanské způsobilosti, ale kritický je také k české politice. Demokratická opozice se podle něj místo spolupráce tříští a sama eliminuje, zatímco politici napříč tábory nedokážou ani v zásadních otázkách budovat vzájemnou důvěru. V době, kdy může být nutné se rychle shodnout na obraně a bezpečnosti země, se podle Koláře Česko příliš často jen „okopává“. Zároveň odmítá představu Petra Pavla jako skutečného lídra opozice. Prezident je podle něj konzistentní v názorech, které zastával dávno před současnými politickými střety a jeho bezpečnostní postoje vycházejí z vlastní zkušenosti. „Prezident není naivní hlupáček, je to praktik, který zažil, co to je mít i reálnou válku,“ dodává. Exdiplomat reaguje i na informace o údajné operaci, která má prostřednictvím tlaku na lidi kolem Petra Pavla oslabit prezidenta a odradit ho od další kandidatury. Sám je mezi zmiňovanými lidmi a odmítá představu, že by právě on prezidenta řídil nebo „štengroval“ proti Andreji Babišovi. „Intrika k politice patří a vždycky patřila. Ale vždycky jsem si říkal, že vyplácat patrony na slepý cíl, je přece hloupost,“ říká s tím, že podobné útoky by podle něj Pavla spíš utvrdily v tom, že další kandidatura má smysl. Mluví přitom i o postupném obnovení dialogu mezi prezidentem a premiérem, svém podílu na jejich prvních jednáních, sporu kolem Filipa Turka a SMS Petra Macinky i o tom, proč má za to, že Petr Pavel dnes druhý mandát zvažuje jinak než ještě před časem. Jak blízko je podle Petra Koláře svět širšímu konfliktu? Proč považuje pohodlí a nezájem části voličů za problém demokracie? Dokáže se česká politika v případě skutečné krize semknout? A proč je přesvědčený, že tlak na okolí Petra Pavla prezidenta od další kandidatury neodradí? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 55 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Všichni mi gratulují, je to skvělé. Ale u bráchy se vlastně neděje nic. Je to horší.“ Režisérka Pepa Lubojacki pět let natáčela svého bratra a dva bratrance žijící se závislostí, kteří žijí nebo žili na ulici. Vznikl mimořádně osobní dokument Kdyby se holubi proměnili ve zlato, který získal dvě ceny na Berlinale, Česko ho vysílá do boje o Oscara a 24. září vstupuje do kin. Úspěch filmu ale ostře kontrastuje s realitou lidí, o kterých vypráví. Původně sama ve filmu vůbec být nechtěla. Postupně ale cítila, že když zůstane schovaná za kamerou, staví se vůči svým blízkým do nerovné pozice. „Musím odhalit sebe, když odhaluji je,“ vysvětluje. Otevírá proto i vlastní rodinnou historii, zkušenost s alkoholem a stud, který ji dlouho provázel. „Je strašně únavné se za něco stydět,“ říká. Mluvit veřejně o věcech, o kterých dřív nemluvila téměř s nikým, je pro ni stále děsivé, zároveň ale i osvobozující. Během natáčení sama přestala pít a šestým rokem alkohol nepije vůbec. Na FAMU pila i každý den, ale nepřipadalo jí, že dělá něco neobvyklého, protože podobně fungovalo její okolí. „Je podle mě trošku normálnější pít než nepít,“ říká a upozorňuje, že právě normalizace alkoholu může zakrývat chvíli, kdy už člověku škodí. Silnou roli v její snaze pomoci bratrovi hrála i smrt otce, který dlouhodobě pil. „Nezachránila jsem tátu, tak teď musím udělat něco, abych zachránila bráchu,“ popisuje. Roky věřila, že když se o závislosti dozví dost a bude se dost snažit, dokáže mu pomoct. Postupně přijala, že střízlivost nelze chtít víc než samotný člověk a že pomoc musí mít hranice. „Jediné, co můžete udělat, je v tom nějak zachránit sebe,“ dodává. Bratrovi dnes pomáhá s ubytováním, zároveň upozorňuje na systémové bariéry. Ubytovny popisuje jako nedůstojné prostředí a „byznys s chudobou“, který nahrazuje chybějící sociální bydlení. Kritická je i ke zkušenostem lidí žijících na ulici se zdravotnictvím - jeden z jejích bratranců podle ní přišel o obě nohy poté, co ho nemocnice opakovaně odmítly adekvátně ošetřit. Film proto není jen příběhem závislosti, ale také rodiny kolem ní, hranic pomoci a způsobu, jakým společnost nahlíží na lidi žijící na ulici nebo se závislostí. Lubojacki připomíná, že bychom se neměli ptát jen „co je s tebou špatně“, ale především „co se ti stalo“. A přesto si uchovává víru v druhé: „Věřím, že lidé jsou dobří a že vlastně pomáhat chtějí,“ dodává. Dá se smířit s tím, že člověka, kterého milujeme, nedokážeme zachránit? Kde mají být hranice pomoci? Nakolik k životu na ulici a závislosti přispívá selhávání systému - od nedostupného bydlení po přístup zdravotnictví? A může otevřené vyprávění změnit způsob, jakým se na lidi se závislostí díváme? Poslechněte si celý rozhovor s Pepou Lubojacki.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 72 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Přišel jsem na docela velké, až terapeutické věci, které jsem si nedokázal přiznat nebo vůbec uvědomit,“ říká Lukáš Hejlík o Martinu Vymětalovi. Herec, autor Gastromapy a Listování se s marketingovým expertem a tvůrcem podcastu Středo/věk původně spojili kvůli jednoduchému experimentu: chodit po Česku, dobře jíst a cestou si povídat. Z jejich Věrozvěstů se ale postupně stal podcast hlavně o novém přátelství dvou mužů. Vymětal přitom sám popisuje, že po čtyřicítce začal nové vztahy vyhledávat vědomě: „Rozhodl jsem se, že bych chtěl do toho života dostat nové lidi.“ Při několikahodinové nebo několikadenní chůzi se podle něj člověk dostane s druhým mnohem hlouběji než během hodiny u kávy. Mluví spolu o rodičích, dětech, bývalých vztazích, mužských rolích i o tom, co si člověk nese z dětství. Hejlík si například uvědomil, že si mnohem snáz vybavuje několik vzácných zážitků s otcem než každodenní péči matky, která přitom „měla všechno na hrbu“. Zároveň přiznává, že právě otevřenost Věrozvěstů má své limity: „Občas na té hraně jsem. Vůči rodičům, vůči ženě i bývalým vztahům,“ říká. Vymětal zase mluví o vztahu s vlastním otcem, o synovi i o tom, jak se jeho pohled na vztahy a blízkost měnil s věkem. Výrazně ho proměnila také rakovina, téměř tři desetiletí v reklamě a půlroční přechod Ameriky. Na Pacifickou hřebenovku podle svých slov neodcházel hledat odpovědi, přesto se vrátil jiný. „Nešel jsem tam s žádnou otázkou, ale přišel jsem s nějakýma odpověďma,“ dodává. Dnes se snaží méně tlačit na výsledek, snáz přijímat neúspěch a do svého jednání vědomě dostávat laskavost místo síly. Hejlík naproti tomu říká, že žádnou potřebu zásadně se znovu najít nebo redefinovat nezažil. Věrozvěsti se ale stali projektem, ve kterém se mimořádně našel, přestože jeho okolí už při oznámení další aktivity reagovalo otázkou, zda opravdu potřebuje ještě jeden projekt. Neshodnou se přitom v pohledu na zemi, kterou společně procházejí. Hejlík by si přál, aby Češi byli sebevědomější, dokázali se pochválit a měli ke své zemi větší hrdost. Vymětal v Česku nachází především mírnost a bezpečí a českou mentalitu vidí střízlivěji: „Češi jsou tak spokojení, jak jsou. Ale hrdost nemáme.“ Proč může několikadenní chůze vytvořit blízkost, která jinde nevzniká? Dá se po čtyřicítce vybudovat skutečně hluboké nové přátelství? Co člověku o sobě ukáže nemoc, rozvod nebo půl roku mimo běžný život? A mají Češi vůbec důvod být na sebe hrdí? Poslechněte si celý rozhovor.

LÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová říká, že mateřství pro ni znamená unést dvě pravdy najednou: být šťastná, že může být se svými dětmi a zároveň už s nimi někdy nechtít být. Po letošních prázdninách si musela na víkend odjet „najít sama sebe zpátky“. Mluví o tom, jak těžké je vedle dětí udržet práci, vlastní prostor i partnerský vztah a odmítá představu, že by se matka měla cítit provinile za to, že má chůvu nebo se vrátí do práce dřív, než společnost považuje za správné. Vrací se i ke svému dětství a rozvodu rodičů. Sama o sobě říká, že byla „až moc rozumné dítě“, které vnímalo bolest své matky. „Já byla opravdu to dítě, ze kterého se stal trochu ten dospělák,“ vzpomíná. Když mluví o své matce Ireně Obermannové a Václavu Havlovi připomíná, že její matku veřejnost výrazně odsoudila, zatímco Havel zůstával „pánem na piedestalu“. Jeho politický a kulturní význam nezpochybňuje, zároveň ale odmítá oddělovat veřejné zásluhy člověka od toho, jak se chová ke svým nejbližším. Podobně se podle Kohoutové změnil i pohled na obtěžování žen. Sama zažila situace, kdy kolega nebo kamarád řekl něco přes čáru, ona se tomu v tu chvíli zasmála a až později si uvědomila, že jí to vlastně příjemné nebylo. Vadí jí proto otázka, proč se ženy jednoduše neohradí. „Bylo by spíš fajn, kdyby to ti chlapy neříkali, než aby se holky musely umět bránit,“ říká. K překračování hranic a zneužívání se vrací také v nové písni Chatka číslo 25. Záměrně v ní není jasně řečeno, kolik je postavám let ani zda to, co se mezi nimi odehraje, naplňuje trestný čin. Řada žen jí ale podle jejích slov řekla, že z písně měla husí kůži nebo se jim z ní udělalo zle, protože jim připomněla situace, které zažily samy nebo jejich kamarádky. „Nedá se asi dělat nic jiného než o tom mluvit,“ říká Kohoutová. Čím dál víc přemýšlí také nad tím, jestli vůbec zveřejňovat své děti na sociálních sítích. Sama už řeší nejen zakrývání jejich obličejů, ale i to, co všechno lze z fotografie dítěte dohledat - třeba školu podle batohu nebo části budovy. Nerozumí lidem, kteří děti vědomě používají ke zvýšení dosahů nebo je dlouhodobě nechávají vyrůstat před očima sledujících. Instagram je přitom zároveň její pracovní nástroj, který podle svých slov musí používat mnohem víc, než by sama chtěla. Proč podle ní mateřství stále provázejí výčitky? Co si z vlastního dětství přenesla do vztahů? Proč nestačí učit ženy, aby se uměly lépe bránit? A kde vede hranice mezi sdílením rodinného života a vystavováním dětí na sociálních sítích? I o tom je rozhovor s Berenikou Kohoutovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Andrej Babiš chce vyhrát 100:0. Není typ člověka, který by se uspokojil s vítězstvím 99:1,“ říká o současném premiérovi politický komentátor a novinář Václav Dolejší. Politiku sleduje profesně už 27 let a přiznává, že před několika lety byl „milimetr“ od odchodu z médií. Měl pocit, že se v české politice stále opakují stejné příběhy, jen s jinými jmény a zachránily ho až nové formáty, humor a podcast Vlevo dole, který spolumoderuje s Lucií Stuchlíkovou. Zároveň vidí, jak zásadně se proměnila novinařina: část veřejnosti podle něj novináři pohrdá, politici zjistili, že útoky na média fungují a samotné redakce jsou často mladší a liberálnější než zbytek společnosti. Proměnila se i politika. Kauzy, kvůli kterým by podle Dolejšího před lety politik pravděpodobně skončil, už dnes takový účinek nemají. Andrej Babiš přitom podle něj umí své koaliční partnery „vysát“ - přisvojit si jejich úspěchy a nechat jim neúspěchy. Petr Macinka se naopak během jediného roku stal politickou „superstar“. Jeho provokace podle Dolejšího fungují, byť za cenu role drzého fracka. Babišovi navíc mohou výrazní partneři vyhovovat: zaměstnávají média a vedle nich může premiér působit umírněněji. „Dnešní politika je daleko víc showbyznys, jde o ty dojmy,“ říká Dolejší. Podle něj často nerozhoduje program, ale lídr, dojem a emoce. Babišovi, Okamurovi a Macinkovi se podle něj podařilo vytvořit dojem, že Fialova vláda byla mimořádně špatná. Nešlo ale jen o marketing. „To nejzásadnější bylo, že vláda působila nekompetentně a tak trochu arogantně,“ hodnotí novinář. Petr Fiala podle něj působil jako profesor, který lidem vysvětluje, že špatně pochopili otázku, zatímco Babiš umí „vyhrnout rukávy“ a vytvořit dojem, že problém osobně řeší. Dnešní opozice tak podle Dolejšího nakonec bude muset najít člověka, který bude schopen proti Babišovi stát jeden na jednoho. Souhlasí přitom s tím, že tuto roli dnes v očích části veřejnosti spíš než opoziční lídři plní prezident Petr Pavel. Je Petr Macinka skutečně politickou hvězdou s budoucností? Proč Fialova vláda působila na část společnosti arogantně a nekompetentně? Dokáže opozice najít lídra schopného porazit Andreje Babiše? A jak se proměnila novinařina i tolerance společnosti k politickým kauzám? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Chtěla bych se zpětně hrozně obejmout,“ říká Lucie Minářová, trenérka, influencerka a mistryně republiky ve vzpírání, když se vrací k době, kdy její vztah ke sportu vypadal úplně jinak než dnes. Pohyb pro ni nebyl radostí, ale způsobem, jak kontrolovat vlastní tělo a někdy přímo trestem. Když se najedla, měla pocit, že to musí „vycvičit“, sama se sebou mluvila škaredě a stále víc se propadala do přesvědčení, že není dost. Postupně to vyústilo v bulimii, kterou zpočátku ani nevnímala jako nemoc. Připadala si, jako by objevila něco, na co ostatní ještě nepřišli: může se najíst, užít si oslavu a potom jídlo vyzvracet. Až časem pochopila, že z něčeho zdánlivě kontrolovaného se stal problém, který sama nezvládne. Navenek přitom dál studovala, měla kamarády a působila spokojeně. „Byla jsem prostě ta Lucie, co žila spokojený život,“ vzpomíná. Ani cesta ven nebyla přímočará. Bulimii podle ní na čas vystřídala jen sofistikovanější forma stejného problému - extrémní paleo strava, strach z některých potravin a přesvědčení, že vlastní hodnota souvisí s tím, jak „správně“ jí. Zhubla deset kilogramů, okolí ji chválilo, ona přitvrzovala a nakonec si dovolovala třeba jen zelenou zeleninu, protože má méně sacharidů. Při intenzivním tréninku pak na několik let přišla o menstruaci. Zlomem pro ni byl CrossFit: poprvé ji začalo víc zajímat, co její tělo dokáže, než jak vypadá. Aby byla silnější a lepší, musela mu také začít dávat dost jídla a regenerace. Právě tehdy se přitom rodila i její kariéra na internetu a Minářová dnes přiznává, že si dlouho neuvědomovala, jakou odpovědnost s sebou veřejné doporučování životního stylu nese. Dnes zvedá přes sto kilogramů, závodí ve vzpírání a ve 33 letech má pocit, že svého sportovního maxima možná ještě ani nedosáhla. Zároveň ale poprvé připouští, že další posouvání hranic nemusí být automaticky tím nejdůležitějším. Ve vzpěračské komunitě se podle svých slov necítila vždy dobře přijatá, čelila posměškům i slovním útokům a po letošním mistrovství Evropy začala přemýšlet, jestli už nechce víc pečovat o vlastní vnitřní klid. Dřív byla člověkem, který si určil cíl a udělal všechno pro jeho splnění. Teď říká, že zarputilost trochu mizí. Přesto sport opustit nechce - před pár týdny se při běhu rozbrečela radostí nad tím, že se vůbec může hýbat. Proměnil se mezitím i její vztah k sociálním sítím. Musela si znovu odpovědět na to, kdo je, co jsou její hodnoty a co chce lidem předávat, místo aby se řídila tím, co zrovna funguje na internetu. „Nejvíc stejně funguje to, když ten člověk bude dělat to, co ho baví a bude tomu věrný,“ říká. Jak snadno se může zdravý životní styl změnit v další formu kontroly? Proč ji okolí chválilo právě v době, kdy její tělo přestávalo fungovat zdravě? Jak se vyrovnává s nepřijetím části vzpěračské komunity? A má ještě potřebu dokazovat, kam až dokáže své tělo posunout? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 50 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Teď ho víc zajímají vláčky než jídlo. Ale my víme, že to tak prostě nebude vždycky,“ říká Tereza Ryvoli o tříapůlletém Sebastianovi. Dnes je hravý, divoký a společenský kluk, běhá a na první pohled by na něm jeho nemoc možná nikdo nepoznal. Narodil se ale s Prader-Williho syndromem, vzácným genetickým onemocněním, které mimo jiné způsobuje svalovou slabost, zpomalený metabolismus a především poruchu pocitu sytosti. Člověk nemá jen chuť na jídlo, popisuje Eva Ryvoli, ale může prožívat hlad jako absolutní potřebu. U Sebastiana zatím nemoc naplno nepropukla, první náznaky už ale jeho mámy vidí. Jídlo dokáže během chvíle spořádat, dopíjí cizí sklenice a během krátkého zaváhání sní několik hrstí třešní i s peckami. To, co je dnes někdy ještě úsměvné, může za pár let zásadně určovat život celé rodiny. Sebastianův příběh začal tím, že ho biologičtí rodiče po zjištění diagnózy nechali v nemocnici. Eva tam tehdy pracovala a pamatuje si ho jako „hadrovou panenku“ - téměř se nehýbal a nikdo zpočátku nevěděl, co mu je. Když byl později převezen do dětského centra, nedokázala na něj přestat myslet. S partnerkou Terezou ho začaly navštěvovat a nakonec se rozhodly vzít si ho do pěstounské péče. Předcházely tomu pochybnosti, zda péči o nemocné dítě zvládnou psychicky, fyzicky i finančně. Po jeho příchodu domů se Sebastianem čtyřikrát denně cvičily Vojtovu metodu, absolvovaly rehabilitace i další terapie. Přestože původní odhady počítaly s tím, že začne chodit kolem čtyř let, rozchodil se ještě před druhými narozeninami. Teď se ale pravidla postupně obracejí. „Tak jsme vyhráli, zvládli jsme to, teď tady nám běhá po světě super kluk. A někde vzadu máte to, že se teď pravidla úplně změní,“ popisuje Tereza paradox nemoci. Z dítěte, které bylo potřeba intenzivně krmit, aby zesílilo, se může stát člověk, kterému bude nutné přístup k jídlu celý život omezovat. S nemocí se mohou pojit i psychické problémy, poruchy chování nebo sociální izolace. Naději proto Eva a Tereza Ryvoli vkládají do českého výzkumu a vývoje léčby. „Milujeme ho, dáváme mu pocit domova, pocit bezpečí, ale my na to sami nestačíme, aby mu pak opravdu bylo lépe,“ říká Eva. Na vývoj léčby pro lidi s PWS se snaží prostřednictvím sbírky získat 22 milionů korun. Přispět je možné na Donio. Eva a Tereza mluví i o tom, jaké je vychovávat dítě jako dvě ženy a proč musely před některými lidmi dokazovat, že jsou „normální“. Jedna sociální pracovnice jim dokonce rozmlouvala, aby si Sebastiana braly, protože jsou příliš aktivní a nemocné dítě je bude brzdit. Eva dnes říká, že debata o stejných rodičovských právech jí připadá absurdní: kritikům by doporučila podívat se, jak žijí děti, které rodinu nemají. Jak se žije s vědomím, že nejtěžší fáze nemoci vašeho dítěte možná teprve přijde? Co udělá permanentní boj o jídlo s dítětem i celou rodinou? Jaké předsudky musely dvě mámy překonat, aby mohly dát opuštěnému dítěti domov? A může český výzkum změnit Sebastianovu budoucnost? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

Břetislav Tureček poprvé odjel do Izraele před 33 lety. Oblasti Blízkého a Středního východu se od té doby věnuje intenzivně. Jeho názory jsou často přísné, ale zároveň si drží nadhled, který je pro popis situace třeba v Izraeli nebo Íránu zásadní. Tureček zdůrazňuje, že v Evropě často nechápeme, že lidé z jiných částí světa vidí svět úplně jinak, než my. Chybí nám empatie, někdy ji nahrazuje spíš rasismus. Pro pochopení toho, jak se změnila pro nás ve skutečnosti tak významná oblast světa, je vhled Břetislava Turečka důležitým střípkem.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Frustrující je i to, že neděláte nic. Nejhorší je pocit bezradnosti, se kterým se dá bojovat jenom tím, že člověk něco prostě jde a něco začne dělat,“ říká herec Marek Adamczyk. Právě potřeba nebýt jen pasivním pozorovatelem ho přivedla k angažmá v Herecké asociaci a k jednáním s politiky a zástupci kulturního sektoru. Zároveň ale svůj vlastní život v posledních letech vědomě zpomalil: staví ho hlavně kolem rodiny, větší role dnes odmítá a říká, že čas a energii raději dává ženě Evě Adamczykové a jejich synovi. Přiznává, že si to může dovolit i proto, že jeho žena nepotřebuje, aby ji živil. Místo představy, že muž musí být za každou cenu hlavním živitelem, mu dává větší smysl věnovat čas tam, kde ho rodina skutečně potřebuje. Přitom ještě před několika lety v obdobích herecké nejistoty přemýšlel, jestli se neučit norsky, programovat nebo nestudovat filozofii. Univerzálním návodům příliš nevěří ani ve vztazích a rodičovství. Tradiční rozdělení mužských a ženských rolí podle něj může být určitým výchozím modelem, absurdní ale je držet se ho bez ohledu na konkrétní dva lidi. Po narození syna s manželkou Evou zjistili, že největší nebezpečí pro partnerský vztah je ztráta společného času, který si teď musejí vědomě vytvářet. A ani vztah k dítěti podle něj nevzniká automaticky v jediném okamžiku. „I ta žena si ho nějakým způsobem buduje,“ říká. Respektující výchovu si nastudoval, zároveň už pochopil, že když se rodičovské poučky podaří naplnit třeba ze třetiny, je to velký úspěch. Silné rodinné zázemí považuje i za jednu z věcí, které ho formovaly v dětství. Jeho dědeček prošel nacismem, komunismem, zákazem práce i Chartou 77 a s Adamczykem později četl Patočku a debatoval o Evropě, umění nebo humanismu. Herec mluví o „hodnotové zakotvenosti“, která podle něj prostupuje celou rodinou a vede ho k přesvědčení, že nestačí určité hodnoty jen zastávat. Současné vedení Ministerstva kultury proto kritizuje kvůli způsobu, jakým přistoupilo ke státní kulturní politice, zároveň odmítá představu, že herec má díky své známosti automaticky mandát komentovat všechno. „Člověk se musí vyjadřovat k tomu, čemu rozumí,“ říká. Proč si Marek Adamczyk vědomě zmenšuje hereckou kariéru? Co se pro něj a jeho ženu Evu Adamczykovou narozením dítěte skutečně změnilo? Proč podle něj kultura nemůže být ponechána jen tomu, co si žádají diváci? A co ho dovedlo k panice při natáčení seriálu Pod hladinou? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Už nechci ztrácet čas tím, že budu něco předstírat nebo trpět,“ říká herečka Aneta Krejčíková. K téhle otevřenosti ale podle ní vedla dlouhá cesta. Narodila se za dramatických okolností, první týdny života tak strávila oddělená od matky a dnes svůj začátek vnímá hlavně jejíma očima. Mateřství jí zároveň otevřelo vlastní dětství a věci, které se v rodinách předávají z generace na generaci. S matkou měla dlouho komplikovaný vztah, sama sebe označuje za „nedomazlenou“ a u svých dětí se snaží některé vzorce vědomě neopakovat. „Nechci jim způsobit, aby měli ten stejný deficit lásky,“ říká o tom, co se snaží ve vlastní rodině změnit. Před kamerou stojí od čtrnácti. Ulice jí dala první velkou příležitost i obrovskou školu, po letech ji ale začala svazovat jistotou a pohodlím. Jedním z důvodů odchodu proto byla potřeba znovu se vystavit nekomfortu. Už jako dospívající herečka přitom poslouchala sexistické poznámky výrazně starších kolegů, které tehdy brala jako běžnou součást prostředí. Dnes říká, že si svou prací dokázala, že „není jenom kus masa“. Sebevědomí je ale stále vrtkavé. „Někdy mám fakt pocit, že bych se na to měla vykašlat a dělat úplně něco jiného,“ přiznává. Potřeba hrát je ale vždycky silnější. Na terapii se poprvé dostala v sedmnácti po těžkém rozchodu a schopnost mluvit pravdivě považuje za jednu z nejdůležitějších věcí, které se naučila. Promítá se to i do vlastních vztahů a rodičovství. Nechtěla, aby její děti vyrůstaly v rodině, kde se rodiče kvůli nim jen tváří, že je všechno v pořádku. Sama totiž kolem sebe viděla ženy, které podle ní doma nebyly šťastné. Silnou rodinnou stopu v sobě nesly také její porody. Po těžkých zkušenostech žen kolem sebe si Krejčíková řekla, že „zlomí kletbu“ a vlastní příběh prožije jinak - druhou dceru nakonec porodila doma s porodní asistentkou a porodním týmem. Co se snaží ve své rodině nepředat další generaci? Proč si myslí, že určitá míra nekomfortu člověka zoceluje? Jak se vyrovnala s objektivizací, kterou zažívala už jako čtrnáctiletá? Proč odešla z Ulice, co ji láká na Maryše a jakou postavu hraje ve Vraždách v Kutné Hoře? A proč ji dodnes mrzí, že nezkusila herectví v zahraničí? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 53 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„To, co říkají klimatologové už dvacet let, se začíná naplňovat,“ říká klimatolog Radim Tolasz. Když se v roce 1983 v Česku naměřilo čtyřicet stupňů, připadalo mu to jako něco mimořádného. Dnes podle něj nejsou problémem samotné čtyřicítky, ale to, jak často a jak dlouho přicházejí. Extrémy budou podle klimatických modelů častější a intenzivnější a Česko se jim bude muset přizpůsobit. „Klimatologie je jako obor dlouhodobě příliš konzervativní a příliš optimistická,“ upozorňuje. Kritický je Tolasz především k politikům, kteří lidem říkají, že není potřeba nic dělat. O některých z nich tvrdí, že podle jeho názoru „jenom lžou, aby si nahnali voliče“. Nechápe ani odmítavou reakci politiků před letošními extrémními vedry. Adaptace přitom podle něj neznamená abstraktní debatu o emisích: města potřebují více zeleně a vody, nemocnice a pobytová zařízení klimatizace a česká krajina se bude muset proměnit. Zároveň ale odmítá klimatické strašení a zákazovou politiku. „Nesmíme přehánět ani na jednu, ani na druhou stranu,“ říká. Kritizuje i klimatology, kteří v minulosti ve snaze upoutat pozornost přicházeli s přehnanými předpověďmi - právě ty se podle něj dnes vědcům vracejí. Původní Green Deal považuje za skvělou vizi, problém vidí v některých konkrétních opatřeních a sám říká, že není příznivcem zákazů - včetně zákazu prodeje aut se spalovacími motory. Přesto zůstává optimistou. Věří, že stejně jako během covidu dokáže společnost začít jednat, když pochopí, že skutečně čelí problému. U změny klimatu je ale reakce pomalejší a část času jsme podle něj už promarnili. „Ještě musíme něco dělat, aby to tak strašné nebylo,“ nabádá. Jak bude vypadat české léto za dvacet nebo třicet let? Lžou politici voličům o změně klimatu a udělali chyby i samotní klimatologové? Je Green Deal dobrá myšlenka pokažená konkrétními opatřeními? A proč Radim Tolasz navzdory všemu zůstává optimistou? I o tom je rozhovor s klimatologem Radimem Tolaszem. 

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tady se fakt nehraje o málo. Tohle je budoucnost země,“ říká bývalý náčelník Generálního štábu Karel Řehka. Rusko podle něj bude stále agresivnější a méně předvídatelné a Evropa si nemůže dovolit působit slabě a rozděleně. Česká armáda má obranné plány, v případném konfliktu by ale narazila na nedostatek lidí, munice a záloh i na zastaralou techniku. „A když vám dojde munice v boji, tak umřete,“ podotýká Řehka. Otevřeně mluví i o fungování ministerstva obrany. Ministr je podle něj v současném systému v zásadě „bezmezný vládce nad armádou“, protože jeho pravomoci nejsou dostatečně vymezené a systém nemá dost brzd a protivah. Přiznává, že část jeho vlastních sporů souvisela s tím, kde končí politické řízení a kde už politici vstupují do práce vojáků. Ve vztahu k někdejší ministryni Janě Černochové připouští chyby v komunikaci, v zásadních věcech by se ale nezachoval jinak. „Raději bych nebyl na té funkci, než abych se měl chovat jinak,“ tvrdí. Teď se přitom sám vydává do politiky. Do Senátu kandiduje jako nestraník s podporou STAN a tvrdí, že nejde o dlouhodobě připravovanou politickou kariéru. Rozhodnutí podle něj nebylo jednoduché, zvažoval jeho dopad na osobní život i rodinu a definitivně se pro spolupráci se STAN rozhodl až krátce před oznámením kandidatury. Politiku chápe jako pokračování služby zemi. Po desetiletích v uniformě zároveň uzavírá jednu zásadní životní kapitolu. Na vojenskou školu nastoupil ve čtrnácti a říká, že mu možná teprve s odstupem dojde, co pro něj konec služby znamená. Připouští, že mohl být v některých chvílích lepším otcem, věnovat víc času rodičům a lépe oddělovat práci od soukromí. V některých obdobích byl podle svých slov workoholik. Vojenské služby ale nelituje - vedle závazku ji vždy vnímal jako privilegium. Proč se po životě v armádě rozhodl právě teď vstoupit do politiky? Neohrožuje podpora STAN jeho někdejší důraz na politickou nestrannost armády? Kde podle něj končí legitimní moc ministra obrany? Co by se stalo, kdyby Rusko skutečně otestovalo článek 5 NATO? A co by dnes Řehka udělal jinak jako voják, velitel a otec? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 70 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když člověk se zvířaty žije víc, připravuje ho to i na vlastní smrt. A pochopí, že to prostě jinak neskončí,“ říká herec Václav Vydra. Jen několik dní před rozhovorem mu zemřel kůň, kterého měl 24 let. Se ztrátami zvířat se během života potkal mnohokrát a přemýšlení o jejich smrti podle něj mění i vztah člověka k vlastnímu konci: „Jak hezké je žít, tak by mohlo být hezké rychle odejít. Prostě spadne opona.“ Sám ale chce hrát tak dlouho, jak to půjde. „Když se ten motor vypne, tak vlastně ten člověk začne chřadnout,“ dodává k tomu, že herectví vnímá jako poslání, které se má „dotáhnout až do konce“. Vydra se věnuje také rekonstrukcím historických bitev a právě při nich si podle něj člověk může uvědomit, čím lidstvo už jednou prošlo. „Člověk by si tohle měl uvědomovat a ono se to furt opakuje,“ vysvětluje. Současný svět se mu proto nepozoruje lehce a nemá radost z toho, jakým směrem se vyvíjí. Mluví také o svobodě, osobní odpovědnosti a zbraních, se kterými v 90. letech několik let podnikal a ve sportovní střelbě se dostal až na mistrovství Evropy. Zákaz zbraní považuje za nesmysl, zároveň připouští potřebu regulace a přehledu o tom, kdo je vlastní. Větší problém vidí ve snaze vytvořit společnost, ve které má stát člověka ochránit před každým rizikem. „Nikdo nemůže nikomu zaručit bezpečnost. Uklouznu doma ve vaně, praštím se do hlavy a umřu,“ komentuje herec. Podle Vydry se lidé příliš naučili, že se o ně někdo postará, ale každý by se podle něj měl postarat hlavně sám o sebe. Podobně kriticky mluví i o populismu a rozhodování podle toho, co si právě přeje většina. V herectví dnes Vydra podle svých slov žádné velké nesplněné ambice nemá. Práce má dost a současná role v seriálu Polabí ho baví. Jednu věc ale stále odmítá: konkurzy. „Nenávidím je,“ říká o nich a dodává, že po více než padesáti letech hraní už nechce před režisérem číst několik replik z papíru, aby dokazoval, co umí. Přitom otevřeně mluví o vlastním sebevědomí: „Já nemám úplně nízké sebevědomí,“ přiznává. Zároveň dodává, že na začátku kariéry o něj podle svých slov velmi snadno přišel, když ho jedna z prvních zkušeností v Městských divadlech pražských výrazně srazila. A vrací se i ke Kameňáku, jednomu z nejúspěšnějších a zároveň nejkritizovanějších filmů své kariéry. Když poprvé četl scénář, nevěřil, že ho mají skutečně natáčet. Kritické odsudky ale příliš neřeší. „Lidé jsou různí,“ tvrdí. V rozhovoru dojde i na jednu z největších kontroverzí spojených s jeho péčí o koně, kdy byl Vydra kritizován za způsob, jakým upravuje jejich kopyta. Připouští, že se v něm sám postupně zdokonaloval, ale dál věří, že princip, který prosazuje, je správný. Ještě jednoznačnější je v debatě o hranicích humoru. „Vtip, když je korektní, tak není vtip,“ dodává herec k tomu, že odmítá cenzuru i autocenzuru humoru. Proč má Václav Vydra obavu ze společnosti, která se snaží člověka ochránit před každým rizikem? Co ho život se zvířaty naučil o smrti a proč podle něj lidstvo stále opakuje stejné chyby? Proč po více než padesáti letech odmítá chodit na konkurzy a kde podle něj končí hranice humoru? I o tom je rozhovor s Václavem Vydrou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když se nám druhá strana při vyjednávání zdá iracionální, pravděpodobně jsme ještě nepochopili její racionalitu,“ říká vyjednavač Adam Dolník. Dřív působil jako akademik, pracoval pro OSN a učil vyjednávací týmy po celém světě, později se dostal přímo ke krizovému vyjednávání. Odvaha je podle něj základní předpoklad práce ve stresu, kde „jde o hodně a kdy jde vlastně o život“, ale sama nestačí. Klíčové je ustát tlak, nenechat se řídit emocemi a vědět, co je skutečný cíl. Dolník popisuje, že cílem vyjednavače není „přijít a potrestat viníky“, ale dostat rukojmího zpátky k rodině. Únos podle něj často není sofistikovaná operace, ale náhodný a brutální byznys: gangy chtějí někoho „rychle vyždímat“ a chytit dalšího. Přesto se ani v takové situaci nesmí ustupovat ve chvíli, kdy druhá strana tlačí a vyhrožuje. „Slow is smooth and smooth is fast,“ říká Dolník. Když se chce člověk někam dostat rychle, musí jít pomalu. Stejné principy podle něj platí i mimo únosy. „Tlak způsobuje protitlak,“ říká. Dobrý vyjednavač proto nejde automaticky do protiútoku, i když by to přineslo dobrý pocit. „Když už máte na jazyku nějakou větu a cítíte, jak to bude dobrý pocit vypustit ven, tak buďte zticha,“ vysvětluje. Právě takové věty podle něj často slouží spíš egu než cíli, kterého chceme dosáhnout. Důležité je i rozlišovat empatii a sympatii. „Empatie a sympatie jsou dvě naprosto rozdílné věci,“ říká Dolník. Pochopit logiku Al-Káidy, únosce, politického protivníka nebo člověka v extrémních emocích podle něj neznamená souhlasit. Znamená to získat vliv. „Když uslyší svůj úhel pohledu a svůj příběh z mých úst, ví, že chápu,“ popisuje moment, kdy se otevírá prostor pro skutečné ovlivnění. Řeč je i o dětech, rodičovství, manipulaci a politických debatách. Děti se podle Dolníka velmi rychle naučí, jak tlačit na ta správná tlačítka, zatímco v politických debatách se často nenaslouchá kvůli pochopení, ale kvůli útoku. Tomu říká „kombativní naslouchání“ - posloucháme hlavně proto, abychom našli něco, co se dá použít proti druhému. Kdy je ovlivňování ještě fér a kdy už jde o manipulaci? Proč emoce vždycky snižují racionalitu? Dá se s teroristou mluvit bez souhlasu, ale s pochopením? Proč může rychlé ustupování v krizi rukojmímu uškodit? A co by se změnilo v politice, rodičovství, byznysu i partnerských konfliktech, kdybychom místo smečování dokázali opravdu poslouchat? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 56 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Humor často používám jako sebeobranu,“ říká textař, básník, spisovatel a komik Petr Soukup. Od dětství chtěl být komikem, zároveň o sobě mluví jako o introvertním člověku, který se ve společnosti cítil nejbezpečněji právě na jevišti. V rozhovoru popisuje, že mu odmala vadily nesmyslné hranice, ponižování ve škole i nespravedlnost. „Když vám vadí hranice, které jsou z vašeho pohledu fakt nesmyslné, tak se tím musíte nějak promlátit,“ říká. Soukup otevřeně mluví i o šikaně, depresích, vyhoření a třinácti letech terapie. Popisuje období, kdy si po zdravotních problémech myslel, že umírá, tělo mu podle jeho slov začalo odcházet fyzicky i psychicky a několik let se z toho dostával. „Když si fakt myslíte, že umíráte a to tělo vás strašně bolí, tak se zblázníte,“ říká. I proto pro něj humor není jen způsob, jak bavit lidi, ale často i způsob, jak přežít vlastní strach, vztek nebo úzkost. V rozhovoru mluví také o politickém humoru, sociálních sítích a nenávisti, která se k němu vrací. Říká, že lidem, kteří mu vyhrožují smrtí, někdy rovnou volá, protože ho zajímá konfrontace a protože klidné argumenty podle něj často nefungují. Zároveň ale tvrdí, že nechce lidem předávat jen vlastní naštvání. Když reaguje na politická témata nebo společenské dění, nejdřív v něm podle jeho slov převládá vztek a teprve potom se z něj snaží udělat humor s nadhledem. „Já než to natočím, tak tam ten nadhled není. To je velikej vztek,“ říká. Právě ten se snaží přetavit do humoru, který může být pro něj i pro publikum určitou psychohygienou. Soukup píše dětské knihy, erotické texty, stand-upy, politické básničky i písně pro známé interprety. Odmítá se ale nechat zavřít do jedné škatulky a nechce být pro lidi úplně čitelný. „Já nechci být nešťastnej,“ vysvětluje. Kdyby dělal celý život jen jeden typ tvorby, vyhořel by podle svých slov znovu. Chce zůstat člověkem, který může být dojatý, naštvaný, zranitelný i provokativní zároveň. Proč se na pódiu cítil bezpečněji než v běžném životě? Co s člověkem udělá období, kdy má pocit, že umírá? Kdy humor pomáhá a kdy už se může stát destruktivní obranou? Proč nechce být jen autorem dětských knih, jen komikem ani jen básníkem ze sociálních sítí? A jak se dá vztek proměnit v nadhled, aniž by člověk ztratil sám sebe? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 64 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Kdybychom měli jít minus miliardu, tak to můžeme zavřít,“ říká generální ředitel České televize Hynek Chudárek. Návrh nového financování televize považuje v současné podobě za nepřijatelný. Nejde podle něj jen o nižší částku, ale také o omezení komerčních příjmů, která by zůstala v platnosti. „Oni nás vracejí částkou, ale nechali tam věci, které nás omezují,“ upozorňuje. Vedení České televize už připravuje krizový rozpočet. Chudárek odmítá argument, že televize dokázala se stejnými penězi fungovat už před zvýšením poplatků. Tehdy se podle něj zastavovala výroba a následky jsou ve vysílání patrné dodnes. ČT navíc mezitím uzavřela dlouhodobé smlouvy na sportovní práva i původní dramatickou tvorbu, ze kterých se nemůže bez vysokých ztrát jednoduše stáhnout. Škrty by proto dopadly především na projekty, které zatím nejsou podepsané. Ohrožený je například nový dětský seriál, ubýt by mohlo původní dramatické tvorby, regionálního vysílání i zahraničních zpravodajů. „Pohádek máme dost, budeme je reprízovat, ale to není to, co chceme,“ říká Chudárek. Česká televize podle něj existuje právě proto, aby vytvářela obsah, který komerční televize nenabízejí. Pokud by se z ní stala především reprízová stanice, začala by podle něj ztrácet svůj smysl. Samotné financování ze státního rozpočtu ale Chudárek za automatické ohrožení nezávislosti nepovažuje. Rozhodující podle něj je, aby byla částka stanovena zákonem jako mandatorní výdaj a doplněna silnými pojistkami. Odpovídá také na obavy, zda dokáže garantovat nezávislost zpravodajství a popisuje svůj postup v případu Václava Moravce a pozvání Tomia Okamury do Otázek Václava Moravce. Co by miliardový škrt s Českou televizí skutečně udělal? Proč Chudárek věří v dohodu s politiky, přestože od nich zatím nemá konkrétní příslib? Ustoupil v případě Václava Moravce tlaku rady? A dokáže přesvědčit veřejnost, že Česká televize za své peníze nabízí službu, kterou má smysl bránit? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Potřebujeme mít dostatečně schopné lidi, kteří budou bránit zájmy společnosti a ne těch nejbohatších,“ říká investigativní novinářka Deníku N Zdislava Pokorná, autorka podcastové série Tykačův svět. V ní mapovala příběh jednoho z nejbohatších Čechů Pavla Tykače - od uhlí, severočeských dolů a sporů o peníze pro region přes Mafru, Českou televizi a Motoristy až po ČEZ, jednu z nejdůležitějších firem v zemi. Právě ČEZ je podle Pokorné jedním z klíčových témat, která Tykač v Česku ještě potřebuje vyřešit. Oficiálně podle ní není jasné, kolik akcií polostátní energetické společnosti skutečně drží. „Zajímalo by mě, jestli to je pět, osm, deset nebo víc než deset procent,“ říká. V rozhovoru popisuje i zákulisní schůzky s Andrejem Babišem a Karlem Havlíčkem. Podle Pokorné není hlavní problém v tom, že podnikatelé chtějí maximalizovat zisk. Problém je podle ní spíš stát, který si proti nejbohatším neumí nastavit dostatečné mantinely. Řeč je i o možných spojnicích mezi Tykačem a Motoristy. „Vždycky se mluvilo jenom o jediné vazbě, a to je, že Pavel Tykač dotuje Institut Václava Klause, kde Petr Macinka byl dlouholetým mluvčím. Ale oni se stýkají,“ říká Pokorná. Popisuje lednovou schůzku Macinky s Pavlem Tykačem a Janem Dienstlem i to, proč by přiznaný kontakt s Tykačovou skupinou stavěl kroky ministerstva životního prostředí do úplně jiného světla. Pokorná se vrací také k České televizi, Pavlu Matochovi a lidem kolem Pavla Tykače, kteří se podle ní zajímali o dění na Kavčích horách. Tykač dnes podle ní možná už ČT tolik nepotřebuje, protože získal poloviční podíl v Mafře. „Naplnili do určitý míry to, o co usilovali,“ říká k tlaku na veřejnoprávní televizi. Velkou část rozhovoru tvoří i tlaky, kterým Pokorná kvůli své práci čelí. Mluví o anonymním profilu Thomas Paukner, alternativních médiích, útocích, pomluvách a snahách zpochybnit její práci. „Důvěra je jediné, co já jako novinářka mám,“ říká. Přiznává, že právě o ni se podle ní dnes vede boj: aby lidé uvěřili, že její texty nevznikají na politickou objednávku a že proces za nimi je standardní. Přesto v investigativní práci pokračuje. „Pavlem Tykačem to rozhodně neskončilo,“ říká Pokorná. Chce dál mapovat světy českých oligarchů, jejich vazby na stát, média, politiky i regiony. Kde končí běžný byznysový lobbing a začíná mocenská síť? Proč je ČEZ tak citlivým bodem české politiky? Jak slabý je český stát proti nejbohatším lidem v zemi? Proč jsou Motoristé důležití pro pochopení současné moci? A kdo další po Pavlu Tykačovi přijde na řadu? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Když mladí lidé nebudou moci bydlet v Praze, je to pro město ohromný průšvih,“ říká architekt Vít Máslo. Jeho vlastní byt v Holešovicích podle něj za pět let zdvojnásobil cenu ze 120 na 240 tisíc korun za metr čtvereční. Pokud budou nemovitosti kupovat především investoři a lidé, kteří už několik bytů vlastní, mladší generace se bude muset odstěhovat za Prahu a každý den dojíždět. Město tím podle něj zestárne, přijde o ekonomicky aktivní obyvatele a zároveň ještě více zatíží dopravu. Důvodem bytové krize je podle Másla především to, že se málo staví. Systém jsme prý „zaplevelili takovou spoustou zákonů a regulací, že se tady vlastně nedá stavět“. Sám pracuje na třiceti projektech, většina ale stojí a čeká na razítko. Praha by se přitom neměla dál rozpínat do krajiny, ale využívat brownfieldy, stavět uvnitř svých hranic a nebát se vyšších budov. „Hustota je ekologická věc, výšková stavba je ekologická věc,“ tvrdí. Architektura je podle něj umění svázané klientem, normami, penězi i veřejným zájmem. „Vlastně vyplňujete excelovou tabulku a vyleze vám dům,“ popisuje. České školy navíc budoucí architekty připravují na navrhování galerií a filharmonií, přestože většinu měst tvoří obyčejné bytové a kancelářské budovy. Neučí je podle něj ani komunikovat, spolupracovat nebo správně spočítat vlastní honorář. Máslo kritizuje také neschopnost institucí přijímat rozhodnutí. Dvorecký most bez aut označuje za „totální průšvih“, u Výtoňského mostu se podle něj čeká „až vlak spadne do vody“. Zároveň ale nechce centrum podřídit automobilům: parkovat by v něm měli především rezidenti a lidé dojíždějící do Prahy by měli auta nechávat na jejím okraji. Debata o dopravě se podle něj změnila v kulturní válku, v níž existují jen „cyklisté a Filip Turek“ a nic mezi tím. Proč se mladým lidem vzdaluje možnost bydlet v Praze? Může nový stavební zákon skutečně urychlit výstavbu? Potřebuje město vyšší domy, méně aut a instituce, které se konečně odváží rozhodovat? A nakolik jeho podobu určují architekti a nakolik developeři, úředníci a aktivisté? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Evropa zbohatla na tom, že měnila klima planety,“ říká organický chemik, popularizátor vědy a autor profilu Klimatomluva Daniel Kortus. Argument, že dnes produkuje jen malou část světových emisí, proto podle něj nestačí. Historicky na ni připadá přibližně čtvrtina z nich a neměla by zbytku světa vysílat signál, že už ji problém nezajímá. Odchod od fosilních paliv navíc není jen otázkou klimatu, ale také evropské soběstačnosti a nezávislosti na „polodiktátorských režimech“, od nichž nakupujeme suroviny. Kortus se klimatickou změnou začal zabývat kvůli vlastní klimatické úzkosti, kterou v něm posilovaly apokalyptické mediální zkratky. Podle něj jsme se alarmismu přesytili a společnost se nyní posouvá k opačnému extrému - ke zlehčování a popírání problému. „Lidi nejsou virus na planetě,“ zdůrazňuje. Fosilní paliva lidstvu přinesla blahobyt, léky, teplo i dostatek jídla, zároveň ale mění složení atmosféry a oceánů. Nemáme proto zavřít evropský průmysl a stejnou výrobu jen přesunout jinam, ale nahrazovat fosilní zdroje všude, kde to už dokážeme. Kritizuje také přenášení odpovědnosti na jednotlivce prostřednictvím osobní uhlíkové stopy, zatímco pozornost uniká od firem a politiků. Právě s politiky se na sociálních sítích hádá rád. „Jsem schopný trávit hodiny přemýšlením nad tím, jak to co nejlíp pojmout, abych z toho člověka udělal co největšího hlupáka, ale zároveň ho neurazil,“ přiznává. Snaží se upozorňovat na sebejisté nesmysly, zároveň ale vysvětlovat, proč neodpovídají vědeckému poznání. Mnozí z jeho kritiků ho podle něj označují za demagoga nebo „zeleného levičáka z Bruselu“, do veřejné debaty s ním se však nehrnou. Původně chtěl být sládkem a k organické chemii ho nasměroval i seriál Breaking Bad. Dnes vyvíjí pórovité materiály, které by jednou mohly fungovat jako „houbičky“ zachycující oxid uhličitý. Zůstává technooptimistou a věří, že rozhodující zlom může přijít ve chvíli, kdy budou čistší technologie jednoznačně ekonomicky výhodnější než spalování fosilních paliv. Klimatickou změnu by tak podle něj nakonec mohla vyřešit i lidská chamtivost. Proč komunikace klimatické změny selhala? Dokážou technologie, AI a lidská vynalézavost nahradit chybějící politickou vůli? A jak upozorňovat na vážný problém, aniž by člověk sklouzl k alarmismu, který část společnosti přestala poslouchat? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 60 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Kdyby nám to všechno vypnuli, tak jsme prostě slepí a bezmocní.“ Evropa podle novináře Petra Koubského postupně přišla o politickou, vojenskou i technologickou moc a svůj každodenní život přenechala americkým firmám. Od map v telefonu přes operační systémy až po cloud, na kterém běží služby, bez nichž už neumíme fungovat. Dokud byly Evropa a Spojené státy přáteli, nikdo o této závislosti příliš nepřemýšlel. Teď se ale ukazuje, že na naší straně Atlantiku toho mnoho nezbylo a vybudovat vlastní technologické zázemí bude možná úkolem na dvacet let. Koubský přitom věří, že umělá inteligence téměř úplně nahradí i práci, kterou dnes dělá on sám. Přesný rok už slíbit nechce, ale jestli to bude o pět let dříve, nebo později, je podle něj z dlouhodobého hlediska jedno. Práce, při níž člověk většinu dne sedí u počítače, píše, čte a pracuje s čísly, je podle něj snadno nahraditelná. Lidská práce nezmizí, její těžiště se ale přesune. Poté, co AI přetvoří velkou část duševních profesí, zůstane prostor především pro ty nejlepší. Většině lidí navíc nebude záležet na tom, jestli text vytvořil člověk, nebo stroj. Pro malou a náročnou část publika se ale budou dál vytvářet věci postaru, podobně jako se pro náročnou klientelu ručně šijí boty. „Žijeme ve světě, kde je možné absolutně všechno,“ dodává novinář, kterého už prý dlouho nic nepřekvapilo. V devadesátých letech podcenil internet natolik, že o připojení Československa k síti otiskl jen několik řádků. Dnes sleduje další změnu, jejíž skutečné důsledky opět nedokážeme dohlédnout. Kolem AI se podle něj nafukuje investiční bublina a nikdo zatím neví, jak na umělé inteligenci spolehlivě vydělávat. Do hry navíc vstupují lidé jako Elon Musk, Sam Altman nebo Peter Thiel, jejichž výroky jsou podle Koubského „hodně znervózňující“ a kteří koncentrují obrovskou moc bez skutečné kontroly. A zatímco se přeme o to, zda klimatická změna vůbec existuje, příroda na naše názory nečeká. „S fyzikou diskutovat nemůžete,“ upozorňuje Koubský. Teplota tání ideologií podle něj leží ve střední Evropě někde kolem 35 stupňů a lidé pravděpodobně budou muset nejprve narazit do zdi, aby dostali rozum. Jak bezmocná by byla Evropa, kdyby se americké technologie skutečně vypnuly? Má smysl dětem zakazovat sociální sítě, nebo je musíme naučit, jak se v nich bezpečně pohybovat? A proč politici podle něj říkají nesmysly, kterým možná sami nevěří? I to se dozvíte v rozhovoru s Petrem Koubským.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 57 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„V životě jsem nenapsal mail,“ říká herec Jiří Lábus, který stále používá Nokii 3310, každý den si kupuje noviny a nabídku z Hollywoodu kdysi odmítl, protože chtěl strávit léto na chalupě. O svém mimořádném odkazu nepřemýšlí, těší ho ale, když mu lidé děkují za dětství s Arabelou. Když Rumburaka natáčel, netušil, že seriál jednou uvidí diváci v Peru nebo jiných částech světa. Herectví pro něj dodnes vychází ze stejné dětské fantazie. „Hravost je hrozně důležitá,“ dodává. Vzpomíná na Studio Ypsilon jako na ostrůvek svobody, na improvizaci, z níž vznikaly celé inscenace i na humor, u kterého podle něj publikum okamžitě pozná, jestli funguje. Otevřeně se vrací také ke svým krokům za minulého režimu. Podpis Anticharty zpětně označuje za chybu. „Bezesporu jsem si to uvědomoval, ale zase jsem si říkal, že kdyby to nepodepsala větší skupina lidí, kdo ví, co by bylo s divadlem,“ přiznává s tím, že divadlo, kde tehdy působil, měl velmi rád a jednal proto bezmyšlenkovitě. Lituje také účasti v propagandistickém dílu Majora Zemana o Plastic People, k níž podle svých slov přistoupil bez přečtení celého scénáře. „Naletěl jsem a bylo to mojí vinou,“ dodává. S Oldřichem Kaiserem se podle něj nepotkali náhodou, ale osudově. Přestože jejich spolupráci někdy komplikovaly Kaiserovy problémy, s nikým jiným by na jevišti nebyl raději. Jejich společná chemie se neztratila ani po letech a při novém natáčení improvizovaných Tlučhořových rodinek okamžitě navázali, jako by poslední díl natočili den předtím. Vzpomíná také na vznik představení Ivánku, kamaráde, jehož úspěch nikdo z tvůrců nepředpokládal a vysvětluje, proč může být humor jedním z nejtěžších hereckých žánrů. Lábus zároveň varuje před ztrátou historické paměti a politickým ovládnutím veřejnoprávních médií. Lidé jsou podle něj totálně nepoučitelní, přesto věří, že by se proti zásahu do nezávislosti České televize a Českého rozhlasu ozvali. „Babiš se strašně bojí demonstrací,“ říká o současném premiérovi. Hloupý člověk pro něj přitom nemusí být zlý ani nevzdělaný. Nebezpečným se stává až ve chvíli, kdy začne dělat věci, které ohrožují společnost. Otevřeně o sobě říká, že je egoista a že odpovědnost za rodinu pro něj vždy představovala zátěž. Toho, že zůstal bez vlastní rodiny, však nelituje. Po večerech mezi lidmi se rád vrací do tichého bytu, zároveň ale potřebuje energii divadla a každé představení se snaží odehrát, jako by bylo první. „Teď je teď a teď už zase není teď,“ shrnuje svou životní filozofii. Proč Jiří Lábus chápe lidi, kteří se pod tlakem minulého režimu zachovali špatně? Kde podle něj končí neškodná lidská hloupost a začíná nebezpečí pro celou společnost? A proč se nikdy nechtěl vzdát svobody kvůli rodině? Poslechněte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 79 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Je urážka a je nadsázka,“ říká ministr kultury Oto Klempíř, když hájí slovník svých politických kolegů. Zatímco Petr Macinka mluví o „lehkoživkovství kulturních vyžírek“, Klempíř dodává, že je podle něj jedním z nejvtipnějších lidí a jeho slovník ho „strašně baví“. Výroky Filipa Turka pak vysvětluje kontextem, tlakem i nedostatkem politických zkušeností. „Když jsi dlouhodobě vystavený urážkám, tak jsi buď robot a nereaguješ, nebo velezkušený politik,“ dodává a vrací se i k vlastnímu pohledu na situaci ve Strážnici, kde po vypískání veřejně psal o publiku ovlivněném „alkoholem, vedrem, buranstvím a záští“ a připomněl, že „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. V rozhovoru svá slova Klempíř ale hájí a tvrdí, že jeho manželku cestou k autu slovně napadali lidé, kteří ji předtím viděli s ním. Když se to druhý den dozvěděl, dostal podle svých slov „amok“, „viděl rudo“ a v tu chvíli „přestal být politikem“, protože se jí chtěl zastat. V rozhovoru před volbami Klempíř mluvil o tom, že chce přispět k utišení „vzteklého řvaní v úlu sršňů“ a Motoristy zevnitř nasměrovat. Dnes připouští, že to bylo spíš naopak: „Oni spíš nasměrovali mě.“ Proměnu spojuje s 1. srpnem 2025, kdy oznámil svou kandidaturu. Reakce lidí vůči němu byla podle něj natolik „prasácká“, že ho během jediného dne přešly „veškeré myšlenky o svobodné tvorbě a o úžasném tvůrčím prostoru a intelektu“. Zároveň odmítá, že by na kulturu zanevřel. Tvrdí, že úkolem ministerstva je chránit příspěvkové organizace a že experimentální divadla, knihy, filmy ani další nezávislou kulturu padnout nenechá. Výrazný obrat je vidět také u financování České televize a Českého rozhlasu. Motoristé ve svém volebním programu odmítali jejich placení přímo ze státního rozpočtu s argumentem, že by se tím z veřejnoprávních médií stala média vládní. Jako ministr za Motoristy nyní Klempíř prosazuje právě tento model. Vysvětluje ho koaličním kompromisem a zdůrazňuje, že po volbách je určující programové prohlášení vlády. „Představ si, že ten program už není. Tohle je naše bible,“ hájí se dokumentem. Když je konfrontován s původní formulací vlastní strany a jejím varováním před vládními médii, odpovídá: „Já jsem ten program nepsal.“ Klempíř přitom ujišťuje, že vláda nebude České televizi ani Českému rozhlasu mluvit do obsahu. Jako záruku uvádí, že se nemění zákony o obou institucích a zůstávají jejich rady i ředitelé. Když koaliční poslanci jako Josef Nerušil mluví o tom, že po změně financování může následovat kontrola obsahu, Klempíř odpovídá: „To můžou říkat, to se nestane.“ Veřejnoprávní média podle něj dostanou stabilní financování, zároveň však mají šetřit. „Všichni hledáme úspory, všichni propouštíme, všichni škrtáme,“ říká ministr o částkách, které by Českou televizi a Český rozhlas vrátily na úroveň financování před posledním zvýšením poplatků - de facto však na úroveň roku 2008. Méně peněz má také samotná kultura. Klempíř říká, že dostal rozpočet přibližně o miliardu nižší, než měl jeho předchůdce, a musí s ním vyjít. Ministr odmítá, že by kvůli tomu měli lidé v kultuře živořit a tvrdí, že pro příští rok vyjednává vyšší rozpočet. Vláda už podle něj předběžnou částku dohodnutou má, zveřejnit ji ale nechce. Kritice demonstrantů, kteří ho označují za „řezníka živé kultury“, se diví a jejich pohled považuje za zkreslený emocemi demonstrace. Své působení neposuzuje podle hodnocení kulturní obce nebo veřejnosti. „Ten, kdo posuzuje, jak jsem úspěšný a dobrý, je pan premiér a vicepremiéři, kterým já skládám účty,“ říká. Nasměroval Oto Klempíř Motoristy, nebo Motoristé proměnili jeho? Co zůstalo z jeho předvolebního slibu chránit veřejnoprávní média a lidi z nezávislé kultury? Mohou být Česká televize a Český rozhlas nezávislé, když jejich rozpočet určuje vláda a jaké konkrétní pojistky jim ministr nabízí? A proč považuje ostrá slova svých kolegů za nadsázku? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA⁠ ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ A⁠ ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR ⁠

„Zatím se mi zdá, že to zčásti připomíná chaos, ale ten chaos může být klidně řízený,“ říká ústavní právník Jan Kysela o krocích současné vlády. Neví, zda chtějí koaliční strany systém vědomě přeformátovat nebo jednotlivými změnami jen vyhovují konkrétní straně či skupině podporovatelů. Zásadní rizika ale vidí u veřejnoprávních médií, útoků na Ústavní soud i snahy omezit prezidentovy pravomoci. U plánovaného financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu postrádá veřejnou debatu, analýzy i jasné údaje o tom, kolik peněz mají média dostávat. „Když je něco v klidu a plus minus to funguje, tak to spíš neměňte, nehýbejte s tím,“ říká. Nestačí podle něj napsat do zákona, že média budou nezávislá, pokud budou zároveň vystavena politickým a finančním tlakům. Bez podkladů se může politik jen „zhoupnout v židli“ a rozhodnout, že jim bude stačit polovina současného rozpočtu: „Tím pádem je to rozhodnutí zcela arbitrární.“ Za nepřiměřená považuje Kysela také slova ministra Petra Macinky o „ústavním puči“ po rozhodnutí Ústavního soudu o cestě Petra Pavla do Ankary. Prezident podle něj využil prostředek, který právo předpokládá a obrátil se na soud, jenž má ústavu vykládat. Označovat jeho rozhodnutí za puč podrývá důvěru veřejnosti k Ústavnímu soudu. Odmítá také tvrzení, že jde o „Pavlův soud“ jen proto, že část soudců jmenoval současný prezident. Soudci jsou podle něj svou rolí zavázáni spíš k tomu, „aby mu byli nevděční“. Kritizuje i celkový způsob, jakým Macinka o prezidentovi mluví - například jako o „soudruhu prezidentovi“. „Takhle by se někdo veřejně neměl chovat asi k nikomu,“ říká Kysela. Politici by podle něj měli ve stále polarizovanější společnosti spíš tlumit vášně a ubírat pod kotlem, ne dál přitápět. „Společenské formy nejsou bezvýznamné, protože nám právě umožňují být spolu,“ dodává. Kriticky hodnotí také zákon, který má prezidentovi odebrat část pravomocí při jmenování diplomatů. „Málokdy se vám podaří přijmout nebo napsat zákon, který je tak evidentně protiústavní jako tenhle,“ varuje. Ve vztahu k prezidentovi v něm vidí „v jisté míře mstu, v jisté míře šikanu“. Kompetenční spory ale mohou být užitečné: bez nich podle Kysely v české politice často vyhrává ten, kdo odmítne jednat. Je současný chaos skutečně řízený? Proč podle Kysely vládní politici podrývají důvěru v Ústavní soud? A může spor mezi vládou a prezidentem nově vymezit jejich pravomoci? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Komedie nepotřebuje kritika,“ říká herec, producent a majitel Divadla Mír Albert Čuba. U vážného filmu nebo divadla podle něj může kritik vysvětlovat, jestli se povedl záměr, ale u komedie je verdikt jednodušší: „Když se nikdo nesměje, tak jste to udělali blbě.“ Přesto nepatří k tvůrcům, kteří tvrdí, že recenze nečtou. „Já si je přečtu,“ přiznává a dodává, že ho mrzí, když kritici v jeho filmech nevidí to, co v nich vidí on sám. Tři Tygři ve filmu: JACKPOT podle něj vznikli jako pocta akčním bláznivým komediím, automobilovým honičkám, kaskadérským bitkám a humoru, na kterém sám vyrůstal. „My jsme vlastně natočili film pro děti, ale nikdo to neocenil,“ přiznává. U Srnek zase narazil na očekávání, že film Divadla Mír bude hlavně komedie. Čuba mluví o tom, že Divadlo Mír je podle něj „v pasti předsudku“. „To jsou ti kluci, co dělají ty skeče a teď se o něco pokouší,” interpretuje očekávání. Zároveň ale odmítá, že by komerční úspěch automaticky znamenal menší ambici. Naopak říká, že právě díky němu mohou vznikat věci, které by se jinak k divákům vůbec nedostaly. „Já dělám showbyznys. A v něm ten byznys prostě je,“ říká. Divadlo podle něj není startup, ale „druhý nejstarší byznys“, který má jasná pravidla a v Česku je pořád totálně neobsazený. Teď proto Čuba shání peníze na další velké projekty Divadla Mír: novou scénu za stovky milionů korun i ostravské kino Odeon, které chce proměnit v divadelní prostor. Při oslovování investorů ale zjistil, že pro řadu z nich je slovo divadlo skoro synonymem charity. „Nejčastější věta byla: charitu nedělám,“ popisuje. Postupně proto změnil způsob, jak o projektu mluví. Nevysvětluje ho jen jako investici do budovy, ale jako možnost zanechat odkaz a vlastnit něco, co se v Česku neobjevuje každý den. „Já prodávám možnost, jak můžete své kámoše fakt ohromit,“ říká o tom, jak oslovuje miliardáře. V rozhovoru se řeší i český film, veřejná podpora, fond kinematografie, hranice mezi uměním a byznysem i otázka, proč podle Čuby vzniká tolik filmů, „které lidi vůbec nezajímají“. Může být komedie stejně hodnotná jako vážné drama? Proč je podle něj český divadelní showbyznys pořád téměř neobsazený prostor? A co se stane, až se jednou motor Divadla Mír rozběhne natolik, že se Čuba bude moct víc vrátit k herectví a režii? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 61 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Svět bezpečnějším místem určitě není,“ říká odborník na mezinárodní vztahy Vlastislav Bříza. Podle něj pokračuje turbulence, která začala plnohodnotnou ruskou invazí na Ukrajinu, zároveň se ale za poslední měsíce změnila situace na bojišti. Rusko už nemá strategickou iniciativu tak pevně v rukou jako dřív a Ukrajina dokázala jeho tlak výrazně otupit. „Poslední dva roky je tím bohem války dronová armáda,“ tvrdí Bříza. Drony podle něj způsobují až 80 procent ztrát na bojišti a Ukrajina díky nim i autonomním systémům dokáže nahrazovat to, co jí nejvíc chybí: lidi. Zároveň ale varuje před představou, že válku rozhodne jedna zbraň. „Je to vždy kombinace různých zbraňových systémů, taktiky i strategie,“ dodává. Za klíčový považuje Bříza i vývoj dálkových dronů, střel s plochou dráhou letu a balistických raket. Právě v tom podle něj leží lekce, kterou si prezident Volodymyr Zelenskyj odnesl z ponižujícího jednání s Donaldem Trumpem v Bílém domě: „Prezident Zelenskyj si z toho postupně vzal ponaučení, že nemůže spoléhat na nikoho jiného než sám na sebe,“ popisuje expert. Ukrajina podle něj za poslední rok udělala obrovský kus práce a buduje kapacity, které jednou mohou odrazovat Rusko od dalšího útoku. Ukrajinské útoky na ruské rafinerie, vojenský průmysl i systémy navádění raket jsou podle Břízy důležité nejen vojensky, ale i psychologicky. Rusové začínají cítit, že se jich válka týká, Ukrajinci vidí, že se nejen brání, ale umějí také zasahovat Rusko a západní spojenci dostávají důvod věřit, že další podpora má smysl. V rozhovoru se ale mluví i o Donaldu Trumpovi, Íránu a hranicích americké síly. Bříza říká, že Írán nesmí získat jadernou zbraň, zároveň ale kritizuje načasování americké kampaně i to, že Trump podle něj neměl plán B. Spojené státy podle něj počítaly s tím, že mohutná vojenská síla dostane teokratický režim „na kolena“, jenže to se nestalo. „Fatální podcenění situace,“ hodnotí Bříza. „Nic z toho se nepovedlo,“ dodává k cílům, které si Washington stanovil: likvidaci jaderného programu, balistických raket, podpory terorismu i íránského námořnictva. Za klíčové teď považuje, zda se Írán ve finální dohodě vzdá vysoce obohaceného uranu a zaváže se nevyvíjet jadernou zbraň. Nechtěným důsledkem války podle něj navíc je, že v Íránu už nevládnou ajatolláhové, ale íránské revoluční gardy. Může Ukrajina skutečně donutit Putina k jednání? Má Zelenskyj po měsících vývoje vlastních zbraní konečně „karty“, které mu Trump dřív upíral? Hrozí ruská mobilizace, nebo jaderná eskalace? A rozhodne se až u vyjednávacího stolu, jestli byla americká akce proti Íránu strategickou porážkou? Sledujte celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Měl jsem pocit, že ulice patří mně. A že můžu cokoliv.“ Herec Jan Cina popisuje moment, kdy poprvé vyšel ven jako drag queen - v podpatcích, paruce a kostýmu - a najednou se cítil jinak. Ne jako někdo cizí, ale jako ostřejší, odvážnější a svobodnější verze sebe sama. „Jste to pořád vy. Ale zvětšení, posílení a zvýraznění,“ říká. Drag se k němu dostal přes film Chica Checa, ve kterém hraje mladého muže vracejícího se za matkou s pravdou o tom, že je gay a že se živí jako drag queen. Jenže po natáčení v něm tahle zkušenost zůstala a dnes už dokonce mluví o své dragové personě La Chica Pala Santa i o tom, proč ho nebaví dvě hodiny líčení, ale miluje sílu, kterou mu převlek dává. V rozhovoru popisuje, že už nechce být „hodnej Honza“, který sebou nechá vláčet, ale spíš člověk, který se snaží být dobrý, otevřený a citlivý. Právě citlivost je pro něj i smyslem herectví. Umění podle něj může člověka přimět, aby se díval jinak, aby hned neodmítal to, čemu nerozumí a aby se aspoň na chvíli zastavil. Cina popisuje i cestu do New Yorku, kam odjel po rozchodu a kde chtěl být chvíli mimo všechny role, které má doma - herce, syna, známé tváře i vítěze StarDance. „Najednou tam jste trochu nikdo,“ vzpomíná. Řeč přichází i na politiku, veřejnoprávní média, Slovensko a zrušené queer představení Měsíční kámen ve Slovenském národním divadle. Cina říká, že ho současná situace ve světě spíš než k velkým gestům vede k otázce, co může udělat sám. „Jediné, na co jsem přišel, tak se snažit být dobrý člověk,“ říká. Zároveň ale nezůstává jen u bezmoci - kvůli volbě ombudsmana a dřív i kvůli manželství pro všechny dokonce psal i Andreji Babišovi. Velmi osobně mluví také o samotě, rozchodu, depresi a touze po rodičovství. Po návratu z Ameriky ho podle jeho slov dohnala těžká fáze, začal brát léky a některé věci se mu přeskládaly. Právě od té doby je pro něj silné téma rodiny a dítěte. „Je to hodně aktuální věc,“ říká a dodává, že když vidí své přátele s dětmi, vnímá obrovskou náročnost, ale i „pevný bod“, kolem kterého se život začne skládat jinak. A i když pořád hledá, jak by se k téhle touze mohl postavit, mluví o ní jako o něčem, co mu začalo dávat smysl života mnohem konkrétněji než dřív. Co mu drag dovoluje ukázat, když běžný Jan Cina ještě váhá? Proč se v něm cítí silnější a ostřejší? Jak ho proměnil New York a co mu ukázal návrat domů? A proč se mu právě teď tak silně vrací touha po dítěti? I to se dozvíte v rozhovoru s Janem Cinou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 59 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Myslím, že se zase blíží normalizace,“ říká herec Ondřej Pavelka s odkazem na období, které sám zažil a kdy bylo zásadní moc se neptat. V Divadle D21 připravuje inscenaci Husákovo ticho a právě Gustav Husák je pro něj dnes důležitý ne jako historická figura, ale jako varování. Na Instagramu proto nedávno psal Andreji Babišovi, že je čím dál zjevnější, že je klonem Husáka a že už nikdy nechce zažít jízdu Husákovým tichem. Podobnost vidí v jazyce, v myšlení i v touze po klidu, kdy se lidé nemají moc ptát a mají nechat mocné „pracovat“. Babiš a jeho okolí jsou podle Pavelky „výteční obchodníci se strachem“ - straší chudobou, válkou i rozpadem světa, protože strach je dobrý kšeft. Ostře mluví i o Otu Klempířovi, kterého odmítá brát jako ministra kultury. „To není ministr kultury. Je to komik,“ říká a vzpomíná na moment, kdy Klempíř podle něj přišel do lože a utekl. Stejně tvrdý je i k Martinu Stropnickému, který se podle něj nechal vynést Babišem a dnes vládu kritizuje. Svět podle Pavelky neběží jinak než tak, že se kámen vytlačí nahoru a zase spadne dolů. Nejlepší odpovědí je proto humor - a v Česku podle něj stačí číst Švejka, protože právě v něm je všechno napsané. „Já jsem za ty léta napovídal takových věcí,“ říká Pavelka, když dojde na jeho starší větu, že býval „nafoukaný parchánt“, ale zároveň dodává, že by ji neměnil. V mládí si možná o sobě myslel, že je dobrý herec, zároveň ale pořád zdůrazňuje štěstí - na Evalda Schorma, Jana Grossmana, Juraje Herze i na divadla, která v 70. a 80. letech fungovala jako ostrůvky svobody. Do Národního divadla původně nechtěl, připadalo mu příliš oficiální a poplatné době, nakonec v něm ale zůstal přes třicet let. Divadlo pro něj není pohodlná jistota, ale práce v permanentní krizi: „Vy začnete v sedm, to se narodí to děcko a v deset vám už umře.“ Mluví i o Sudetech, kde má chalupu a kde se u piva snaží vysvětlovat, k čemu jsou veřejnoprávní média. Naráží přitom na lidi, kteří podle něj často dostanou informaci, ale dál o ní nepřemýšlejí a na odpor, proti kterému se argumentuje podobně těžko jako proti tvrzení, že země je placatá. Přesto je neodepisuje - říká, že jsou pracovití, bezvadní a zlatí, jen je potřeba znovu a znovu vysvětlovat. Sudety jsou pro něj zároveň kraj, kde je „lepší se moc neptat“, protože člověk může zjistit věci, které vědět nechce a kde válka ještě neskončila. Proč má pocit, že se vrací Husákovo ticho? Kdy se politika mění v obchod se strachem? Dá se ještě mluvit s lidmi, kteří nechtějí slyšet argumenty? A proč je podle něj nakonec nejlepší humor? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 58 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Vždycky mi říkali, že jsem strašnej pankáč, protože dělám věci tak, jak cítím a říkám je na rovinu,“ říká zpěvačka Bára Basiková. Už kolem devatenácti let, když se dostala do kapely Precedens, podle svých slov věděla, jakou cestou chce jít, co se jí líbí i co dělat nechce. V době, kdy se kultura dělila na oficiální a neoficiální, s Precedens ani se Stromboli podle ní nehlásali žádná hesla, ale rozhodně nepodporovali mainstream. Stejný postoj si nesla i dál. „Je to obrovská úleva, protože se nemusím do něčeho nutit, natož přetvařovat,“ říká. Podbízet se podle ní znamená dělat něco „strašně křivého“, i když sama přiznává, že v kariéře občas udělala úkrok stranou, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Nakonec se ale naučila věci radši slušně a s poděkováním odmítnout a jít cestou, ve které se cítí svobodná. Zpěvačka ale mluví i o dětství, ve kterém se s dětmi nemluvilo, nikdo se jich neptal, jak se cítí a slovo deprese bylo cizí. „Deprese není špatná nálada,“ říká a popisuje stavy apatie, tísně, úzkosti a strachu, které zažívala. Vrací se k matce, od které toužila po náruči a puse na dobrou noc i k tomu, jak nedostatek lásky, pochopení a podpory „totálně zadupal sebevědomí“ a promítl se do vztahů. „Nejdřív skočím a pak se teprve podívám, co je pode mnou,“ říká. Ve vztazích se podle sebe uměla přizpůsobit tak moc, že absolutně popírala a potlačila svoji identitu. U druhého manželství mluví o manipulaci, izolaci a o tom, že zlo přichází nenápadně, plíživě, pozvolna. V nejtěžších chvílích ji podle jejích slov zachránily děti a právě jim chtěla dát to, co sama neměla. V časosběrném dokumentu Heleny Třeštíkové se na svůj život dívá zpětně a mluví i o synovi, který ji po projekci objal a řekl jí, že je na ni pyšný. „Tohle je přesně ten moment, pro který za to stojí žít,“ dodává. Basiková mluví i o slávě osmdesátých a devadesátých let, třiceti koncertech měsíčně a době, kdy lidé za kapelami „šli vlastně na kraj světa“. Dnes by ale začínat nechtěla. „Fakt ne,“ říká o době sociálních sítí, hejtů a popularity měřené počtem sledujících. Proč už nechce být všude? Co člověku udělá dětství bez něhy a vztahy, ve kterých ztratí sám sebe? A jak se dá i z největších průšvihů vzít něco lepšího? I to se dozvíte v rozhovoru s Bárou Basikovou.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 63 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Tohle už je úplná změna režimu,“ říká spoluautor podcastu Kecy a politika Petros Michopulos o vládě Andreje Babiše, Tomia Okamury a Petra Macinky. Podle něj nejde jen o rychlý politický nástup, ale o systémové přizpůsobování státu zájmům jednoho člověka a jeho holdingu. „Čekal jsem od něj vendetu, protože takový je. Co teď vidíme, jsou ale jen čistě osobní byznysové zájmy,“ říká o Babišovi. V rozhovoru popisuje i to, proč podle něj není důležité, jestli premiér na tiskových konferencích působí nervózně. „On je velmi trpělivý hráč, má strategické cíle a těm přizpůsobuje svoje chování a činy,“ říká. Zásadní střet podle něj teď vede vláda s veřejnoprávními médii. „Když si rozebereš Babišovy věty, tak říká: Já to chci celý ovládnout, řídit do nejmenšího detailu a rozhodovat o tom, co se v těch médiích bude dít,“ tvrdí Michopulos a varuje, že ve chvíli, kdy vláda rozhoduje o penězích, rozhoduje sekundárně o lidech a tím i o obsahu. Situaci označuje za mnohem hlubší než běžný politický spor a dodává, že podle něj demonstrace už nebudou fungovat. Pokud chce někdo veřejnoprávní média opravdu bránit, bude podle něj muset přijít jiný level odporu než zpívání hymny na náměstí. V rozhovoru se vrací i k Petru Macinkovi, kterého označuje za „jediného politika“ v bloku kolem SPD a Motoristů, protože má politický plán a nejlepší výchozí pozici. „Kdybych se měl vsadit na to, kdo se stane vůdcem té proruské naci-fašistické scény, tak to bude on,“ říká. A mluví také o sporu prezidenta Petra Pavla s vládou kvůli zahraničním cestám. Rozhovor vznikal ještě předtím, než Ústavní soud předběžně uložil vládě, aby prezidentovu účast na summitu NATO zajistila. Pokud prezident u Ústavního soudu uspěje i v samotné kompetenční žalobě, podle Michopulose bude rozhodující, jak s novou silou naloží. „Andrej Babiš nerozumí ničemu jinému než síle,“ říká a dodává: „Když mu neklečíš ty na hrudníku, tak klečí on tobě na hrudníku.“ Chce Babiš veřejnoprávní média opravdu ovládnout? Jsou demonstrace ještě účinné, nebo už je střet jinde? A může se Petr Macinka stát hlavní tváří radikální pravice? I o tom mluví Petros Michopulos.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 77 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Morální pochodně, které vzplanuly, mě opravdu nezajímají,“ říká herečka Aňa Geislerová, když mluví o tom, že jí vadí potřeba veřejně se vyjadřovat ke všemu i situace, kdy lidé své pocity vydávají za názory. „Je potřeba spíš šetřit názory a schovávat si je na nějaké důležitější věci,“ vysvětluje s tím, že se sama odmítá řídit tím, jak bude její jednání hodnoceno, přestože to podle ní nevyhnutelně vede k chybám a přešlapům. Právě jeden takový lidé viděli v její návštěvě oslavy narozenin Leoše Mareše na Čapím hnízdě. „Babiš tam nebyl. Kdyby tam byl, ruku mu nepodám, ale prostě pro Leoše na kraj světa,“ stojí si za svou účastí herečka. A dodává, že obdiv lidí, které tím zklamala, si nikdy nevyžádala. „Nemůžu nikomu vyvracet, jestli mě nechce mít rád. To zůstává na těch lidech,“ dodává. Geislerová se v rozhovoru vrací také ke svému otci - japanologovi a kaligrafovi Petru Geislerovi, jeho závislosti na alkoholu a novému filmu, který o něm natočila její sestra Ester a Aňa jej produkovala. „On byl příliš citlivý na to, aby ten svět a sám sebe snášel za střízliva,“ popisuje. Otce neodsuzovala a postupně pochopila, že pokud sám nechce přestat, přesvědčování pouze uzavírá cestu. „Já jsem s ním chtěla být, takže já jsem chodila po hospodách s ním. My jsme měli velice kumpánský vztah,“ vzpomíná. Mluví také o krátkosti času, který člověk na světě má. „Lidi, kteří žijí, jako kdyby byl život nekonečný nebo neohraničený, ho často strašně moc promarní,“ říká. Po intenzivním natáčení Karavanu a Ratolestí si Geislerová udělala delší hereckou pauzu a čekala, jestli jí začne hraní chybět. „Pak jsem si říkala, že je divné, když mi to nechybí,“ přiznává. Do práce už se vrátila, zároveň ale čím dál víc objevuje producentství. „Svoboda je pro mě úplně nejvíc,“ zdůrazňuje. Zásadní zkušeností pro ni zůstává film Karavan, který popisuje jako hluboce zabydlenou, téměř traumatickou součást sebe sama. Ve filmu Pramen zase hraje lékařku zapojenou do státem nařizovaných sterilizací Romek. Právě osobní zkušenost, emoce nebo citová vazba podle ní dokážou vést ke skutečnému porozumění. Proč Aňa Geislerová nechce být „morální pochodní“? Co jí vztah s otcem ukázal o závislosti, lásce a bezmoci? A proč čekala, až se jí začne stýskat po herectví? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 54 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Neumím být sám se sebou, a skrz hudbu je to jediný moment, kdy to zvládnu,“ říká herec, muzikant a student režie Tomas Sean Pšenička. Je mu 21 let, má za sebou filmy, seriály, vlastní album, práci na desce Marie April oceněné Andělem, čeká ho StarDance i muzikál Klan Baťa, ale sám říká, že nejvíc hrdý je na režii. „Byl to takový můj největší sen od patnácti,“ říká a vrací se k Amerikánce Viktora Tauše, kde poprvé viděl, že by jednou chtěl být na místě člověka, který může dělat svoje věci. Hudba je pro něj intimnější než herectví a otevřenost nebere jako pózu. Naopak říká, že mu bylo nepříjemné hrát v prvních rozhovorech na „bezproblémového a milého člověka“. „Já se tak strašně často stydím,“ přiznává a na rovinu mluví i o herectví. Už kdysi o sobě totiž řekl, že je údajně „fakt špatný herec“. Ve skutečnosti tím podle ale myslí, že věci neumí jen „zahrát“, ale musí si je fyzicky vytvořit. Když má být udýchaný, běhá před akcí na místě, když má přijít vztek nebo pláč, chodí do kruhu a vytváří v těle „přetlak“. Velkou výzvou pro něj bude StarDance, kde ho stresuje srovnávání s předchozími mladými vítězi. „Nejsem Oskar Hes,“ říká, ale zároveň přiznává, že vyhrát by chtěl. „Ten, kdo říká, že ne, tak samozřejmě lže,“ dodává. Důležité pro něj ale je hlavně to, aby na sebe zpětně nebyl naštvaný, že něco podcenil. V rozhovoru mluví i o připravovaném filmu Rychlý prachy s Adamem Sedlákem, který podle něj otevírá téma toxické maskulinity. „Je to pro mě silné téma v momentě, kdy vidím moje vrstevníky adorovat lidi jako Nick Fuentes nebo Andrew Tate,“ říká. Vzpomíná, jak na konzervatoři slyšel sedmnáctileté kluky mluvit o Tateovi jako o lídrovi a o tom, „že musí být minimálně čtyři holky naráz“. „Je to vlastně strašný,“ říká k tomu. Sám ale odmítá vystupovat jako vzor. Přesto připouští, že citlivost a otevřenost považuje za důležité. Mluví i o politice a atmosféře kolem České televize, kterou při návštěvách kvůli StarDance vnímá jako zvláštní a smutnou. A když dojde na režii, připouští, že je to úplně jiný typ stresu než herectví, protože u ní jde všechno za režisérem. „Když to bude blbý, tak za to může on,“ říká. Jak se vyrovnává s očekáváním, že bude další mladou hvězdou StarDance? Proč ho děsí manosféra a co podle něj dělá s kluky jeho generace? A proč se bojí, že jeho jméno Tomas Sean Pšenička může působit jako póza, i když se tak opravdu jmenuje? Pusťte si celý rozhovor.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 74 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Nemůžeš mít snadný a morální život. Dohromady to nejde,“ říká Daniel Stach v dalším rozhovoru z eventu Čestmír LIVE, který navazuje na debatu s Marthou Issovou a Markem Orko Váchou. Spolu s Danielou Brzobohatou mluví o veřejnoprávních médiích, odvaze říkat věci nahlas i o tom, proč podle nich Česká televize nemá být závislá na politicích. Stach říká, že silná veřejnoprávní média hájí proto, že mu to přijde správné a připomíná, že instituce nemá stát na jednom člověku: „Česká televize nemá být postavená na mně. Ta tady má být bez Dana.“ Brzobohatá přiznává, že ji roky ve veřejnoprávní televizi naučily opatrnosti. „Mně třeba dělá velký problém říct otevřeně svůj názor na veřejnosti,“ říká a dodává, že v sobě pořád cítí „autokorekci“ a potřebu pečlivě volit slova, aby se někoho nedotkla. Přesto se shodují, že veřejnoprávní televize má smysl bránit. Rozhovor je ale zároveň hravý a lidský: Stach zdraví publikum šimpanzí řečí, vysvětluje černé díry, mluví o vodním slalomu i o tom, proč ho odjakživa zajímalo „proč“. „Dělám vlastně jenom to samé pořád dál, jenom vysvětluju černé díry,“ říká. Do řeči přijdou i Zrádci, z nichž Stach podle svých slov neviděl ani jeden celý díl, ale jejich koncept zná. Do podobné hry by prý šel jen za podmínky, že nebude zrádce. Brzobohatá naopak popisuje, jak náročné pro ni ve Zrádcích bylo lhát, když viděla, že to ostatním ve hře ubližuje. „To mi dělalo vyloženě fyzicky zlé,“ říká. Zároveň ale přiznává, že jí Zrádci změnili život i tím, že díky nim potkala Čestmíra. K práci přitom přistupuje tvrdě: „Když musím, tak musím. Tečka.“ Divák podle něj nemá poznat únavu, špatnou náladu ani to, že za jedním dílem Hyde Parku Civilizace stojí stovky stran přípravy. Brzobohatá popisuje podobnou zkušenost z moderování, kdy jí bylo fyzicky zle, ale musela akci dokončit: „Posledních třicet minut jsem měla víceméně mžitky před očima a bojovala jsem sama se sebou.“ Přesto oba mluví i o radosti z práce. „Strašně bych přála všem lidem, aby měli takovou práci, která je nabíjí,“ říká Brzobohatá. Stach zase vysvětluje, že ho dlouhodobě nabíjí smysl a dopad toho, co dělá: když se díky pořadu propojí vědecké týmy, když učitelé pouštějí Hyde Park Civilizace ve školách nebo když někdo začne dělat vědu právě díky němu. A i když působí jako člověk, který zvládne mluvit o čemkoli kdykoli, doma podle svých slov skoro nemluví. „Myslím, že člověk má mluvit, jenom když má co říct,“ říká a dodává jedno ze svých kancelářských „mouder“: „Ticho je nejsilnější nástroj mluvy.“ Proč by Daniel Stach nechtěl být zrádcem ve Zrádcích? Může soukromý podcast za paywallem nahradit veřejnoprávní médium? A proč jsou podle něj ti největší lidé často nejvíc v pohodě? I to se dozvíte v rozhovoru.

CELÝ ROZHOVOR V DÉLCE 68 MIN. JEN NA ⁠HTTPS://HEROHERO.CO/CESTMIR⁠⁠⁠⁠ A ⁠HTTPS://FORENDORS.CZ/CESTMIR 

„Důležitá součást naší práce je nebrat se vážně a neustále přemýšlet, kde to máme špatně,“ říká biochemik Jan Konvalinka o vědě, která podle něj nestojí jen na odpovědích, ale hlavně na pochybnostech. Mluví o boji s virem HIV, Antonínu Holém i o tom, proč ho po pár letech baví měnit téma a dělat něco úplně jiného. Velkou část rozhovoru ale věnuje i Česku. „V našem zájmu je co nejvyšší vzdělanost,“ říká a varuje, že regiony ztrácejí talenty a malá země si nemůže dovolit nechat talentované děti propadnout systémem. Z Litvínova si nese citlivost k Sudetům a odsunu Němců, o němž říká, že to není problém Němců, ale „náš vnitřní problém“. „Sami jsme si hrozně ublížili,“ říká a varuje, že se dnes „průmyslově rozdmýchává nenávist“, protože vystrašit lidi a ukázat jim nepřítele je nejjednodušší způsob, jak je ovládnout. Slušná země je podle něj taková, kde se dodržují nepsaná pravidla, kde platí zákon, kde je justice nezávislá a kde můžete veřejně říkat svoje názory. A i když si nemyslí, že už je z Česka „orbánovská země“, nebezpečí podle něj hrozí. „Možná ještě i naši generaci čeká pár důležitých morálních rozhodnutí,“ říká. Jako člověk spojený s covidovou debatou trvá na tom, že vakcíny zachránily miliony životů a u nás pravděpodobně několik desítek tisíc. Očkování označuje za nejlevnější, nejjednodušší a vlastně přírodní způsob, jak podpořit vlastní imunitu, zatímco homeopatii považuje za placebo a šarlatánství. „V ordinaci lékaře, kterému věřím, bych nechtěl vidět homeopatika,“ říká. Zároveň zůstává technooptimistou. Umělá inteligence je podle něj ve vědě famózní nástroj, který už pomáhá navrhovat proteiny a nové léky. „To je revoluce v medicíně,“ hodnotí. Jenže stejně jako u internetu přiznává, že tehdy nedohlédl rizika a dnes mezi mladšími kolegy pozoruje něco, co by skoro nazval „epidemií osamělosti“. Konvalinka mluví také o editování genů, embryích a hranici, za kterou už věda nesmí jen proto, že něco umí. „Život je něco víc než jen soubor buněk,“ říká a dodává, že víra pro něj není učebnice geologie ani astronomie, ale text o vztahu člověka a smyslu života. V závěru vysvětluje i to, proč jako ředitel instituce váží slova, proč po 7. říjnu vyvěsili izraelskou vlajku a proč mu bojkot izraelských akademických institucí připadá absurdní. Proč podle Jana Konvalinky Česko potřebuje zůstat trochu nudnou a slušnou zemí? Co jsme se z covidu nenaučili a proč je důvěra v instituce důležitější než nové léky? Kde může AI zachraňovat životy a kde je pro člověka nebezpečná? A jak se má věda rozhodovat ve chvíli, kdy už dokáže zasahovat do samotných základů života? Poslechněte si celý rozhovor.